FARÁŘOVO TAJEMSTVÍ.

Antonín Klášterský

FARÁŘOVO TAJEMSTVÍ. J. Š. B.
Jak v pohádkách když nikdo vkročiti na zámku nesmí v jednu komnatu, sic trest ho stihne krutý ve chvatu neb divných kouzel padne do sítí, tak mladý farář úzkostlivě bděl, by nikdo cizí přes práh nevešel v ten pokojíček jeden na faře. Než sám, když truchlá skláněla ho tíž, když poranil ho zlobou svojí svět neb vichr záští dul mu do tváře, tam prchal jako v oasu a tiš a vycházel vždy jako proměněn: zas jeho zrak pln naděje se dívá a úsměv hravý na líci mu zkvet. Ó, co v té malé jizbě se jen skrývá a jaká kouzla chová pokoj ten? Já nahléd jsem a vím. Tam jak by v ráz byl čaroděj v kraj chodský zanes vás v útulnou čistou síň. Tam postel v rohu prostičká stála, halívaly vezdy přikrývky bílé pletené ji hvězdy, a naproti ní stolek; tu as k Bohu se vznášíval kdos často, čelo chýle, snad odešel jen na mžik před chvílí, vždyť vedle pouzdra černého tu brýle na listech leží velké postilly. A tu tam polička a sklínky na ní, a památky, jež stáří s láskou chrání, 51 obrázky svaté, kříž a růženec, jež tiskla často dlaň as prací ztuhlá, a pod poličkou stará stojí truhla, a přes ni květný hozen chodský šátek, a v rohu tam – ó, jaká milá věc, toť pravý, starý chodský kolovrátek. Jej často slyšel vrčet farář as tam doma, v dálidáli, a jej slyší zas, když usedne tu za svých těžkých chvil. Teď němě sedí a teď pohnul rtoma, a rukama teď prudce zalomil: Proč odešla’s mi jenom, mamičko má! A tu jak náhle na zdi pověšený by oživ obraz rázovité ženy s tím černým šátkem na starostné hlavě a jihly, měkly tvrdé by jí tahy, jak známých kroků pár by kol se hnulo, a farář cítí, kdos ho hladí, pravě: „Copa se soužíš, ty můj chlapče drahý? hužHuž starostí nech, vždy zas dobře bulo.“ Ó, to je matka – měla ho tak ráda! A zastřenou tvář, sedí nehnutě a cítí, starost zvedla perutě a tichý mír se do duše mu vkrádá... 52