VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.

Antonín Klášterský

VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA. (V Litomyšli 1861.)
Sníh poletuje. Starých domů štíty na hranách, římsách mají sněhu návěj a s bělí tou se zdají veselejší v svém chmurném stáří. Od sněhu se jasní i v světnici, jež nevlídná a šerá. Z chudého lůžka vstala útlá žena; je oblečena, a přec krutá zima ji roztřásla, jeť v jizbě netopeno. Hodila šátek přes ramena svoje a k stolku vlekla se. V skla střípek bídný, jenž zrcátkem byl kdysi, vzhlédla cestou. Ó, Bože, jaká stala se s ní změna! Vždyť není stará přec, a vlas, hle, šedý, a oči, ach, ty oči, o nichž Bendl přec říkával, že září jako hvězdy, jak zkaleny! Jak sešla, ach, jak sešla! Popošla k oknu. Venku plno sněhu, pár lidí zřít jen v kožiších a šátcích. Leč na podsíních kolem krámků rušno. Vždyť vánoceVánoce již blízko, plesné svátky, a ona všemi, všemi opuštěna, od muže, dětí, od celého světa, v nemoci, bídě! Dovlekla se k stolku a s povzdechem zas péro stiskla v ruce. Je pracovati třeba, nebo zhyne, dopsati román, korrigovat pilně. Než ruka se jí mdlobou, chladem třásla, a křečovitý kašel zchvátil prsa. Vypadlo péro, ruka klesla v dlaně. Tak vánoceVánoce již. Jak to bylo krásné 72 v ten čas vždy doma na Bělidle starém, jak babička vždy plno měla práce a Jezulátko čekávaly děti, jak pastýř troubil a dům pln byl štěstí! Na ořechových skořepinách svíčky plout nechávaly. Její – pamatuje – dost pěkně plula, ale náhle zhasla dřív nežli druhým. Jak to řekla tenkrát v moudrosti svojí dětské? Ano ví již. „Co na tom, jen když daleko jsem byla!“ A nyní, hle, se věštba vyplňuje: o hladu zmírá v mladém ještě věku, je konec s ní, ó, cítí, že je konec. Muž bude rád snad. Ale děti, děti! Což Karel, ten již neztratí se v světě, leč Jarouš, Dora... Snad již neuvidí z nich nikoho... Ta její cesta žitím jak byla tvrdá, těžká, plná bolu, a nyní končí... „Ó, můj Hynku drahý, můj miláčku“ – pláč lomcoval jí prudký – „již přijdu lehnout, hochu, zase k tobě, jak když jsi churav po mně v noci volal, nemoha spáti. Usnem spolu tvrdě.“ A její hlava těžce na stůl klesla, a tichý její pláč zněl chladnou jizbou, pláč pro ztracené mládí, hořká leta, pro opuštěnost a pro skon ten blízký. Než náhle horké osušila slzy, a jak by slabý úsměv rty jí přelít: „Co na tom, jen když daleko jsem byla!“ Síň stměla se. Sníh venku poletoval... 73
Básně v knize Na českém jihu a jiné básně:
  1. NA ČESKÉM JIHU.
  2. HŮRECKÉ LESY.
  3. RYBNÍKY.
  4. JIHOČEŠTÍ SEDLÁCI.
  5. Z VLAKU.
  6. ZAS V RODNÉM MĚSTĚ.
  7. JIHOČESKÁ DUMA.
  8. TŮŇ.
  9. SUCHO.
  10. MOŘE LESŮ
  11. VZPOMÍNKA.
  12. NEDĚLNÍ JITRO BENDLA-STRÁNICKÉHO.
  13. KONĚ.
  14. STARÝ UČITEL.
  15. HARMONIKA.
  16. ČESKÁ VES.
  17. ZÁŘIJOVÁ NEDĚLE.
  18. NÁVRAT.
  19. ZVÍKOVSKÝ OREL.
  20. LETNÍ ODPŮLDNE „NA ŘÍČKÁCH“.
  21. PANÍ KANCELISTOVA.
  22. FARÁŘOVO TAJEMSTVÍ.
  23. V DEŠTI.
  24. V PÍSECKÉM PARKU.
  25. ADOLFU HEYDUKOVI.
  26. NA MOSTĚ.
  27. VZPOMÍNKY.
  28. V ZÁŘÍ 1916.
  29. STUDENTSKÝ ČASOPIS.
  30. VÁNOČNÍ EPISODA.
  31. MANKA.
  32. VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
  33. NEZNÁMÝ MISTR.
  34. CAUSERIE O ROZKOŠI TVOŘENÍ.
  35. CAUSERIE O POHŘBECH LITERÁTŮ.
  36. BALLADA O SVATOVÁCLAVSKÉM PRAMENI.
  37. ČESKÁ KOLEDA.
  38. V BLOUZNIVÉ NOCI.
  39. NOČNÍ HOST.
  40. TÝNSKÉ ZVONY.
  41. PRAZE.
  42. CESTOU V ZIMĚ.
  43. PORTRÉT.
  44. V TĚŽKÉ CHVÍLI.
  45. SEDMIKRÁSA.
  46. NEVOLNÍ PTÁCI.
  47. KAMENY MLUVÍ.
  48. Z NAŠÍ DOBY.
  49. ČESKÁ LEGIE.
  50. ČAS DOMALOVAL OBRAZ...
  51. DVOUHLAVÝ ORLE...
  52. BEDŘICH.
  53. WILHELM II.
  54. JAK BÝVALO NÁM HORKO...
  55. STAVBA.
  56. V DEN DUŠIČEK.
  57. PRESIDENTU T. G. MASARYKOVI.
  58. VOJNA A MÍR.
  59. NÁŠ NÁROD.