STARÝ UČITEL.

Antonín Klášterský

STARÝ UČITEL. Panu řed. Vladimíru Orltovi.
Když poznal jsem ho, byl již bílý kmet, stár bezmála již devadesát let. Nevelký, suchý, červený však v líci, žil u syna a ještě den co den ven vyšel v alej neb dál po vesnici a do parku a vracel zveselen se domů v síň svou a pak u stolu se usmíval, i žert mu se rtů slét’, když s domácími seděl pospolu a druhů dávných vzpomínal i žáků (jsou teď to hvězdy umění a věd!). Krk tlustý vadil mu, leč více zraku jej skličovala slabost. Tak víc z paměti než z not snad, hrával ještě na klavíru, a jak se první tóny rozletí, muzikant starý ožívá v jich víru; má dosud pevný úhoz, nemate se, i nástroj cítí, že naň mistr sáh, a krásně zní, ač stár. A v zpomínkách duch hráčův kamsi do dáli se nese... Ach, ano, píseň to, již milovala Terézka jeho... Co již dlouhých roků tlí v zemi svaté! A přec jak by malá jen chvilka byla to, jak včera jen, co,co když ji spatřil, zaplálo mu v oku a opíjel ho sladký lásky sen. A byl tak plach a bál se jí to říci, co v srdci hárá mu... Až v staré zahradě – 34 tam na vodňanských parkánech to bylo – při červánkovém jarním západě vzal ve svou ruku její se tak chvící, a srdce se mu na rty prolomilo. Terézka jeho! Z rodiny tak slavné – Světecká z Černčic! On spřízněn s Jungmannem! On, prostý učitel... se pýchou dmulo v něm. Však zde v té krásné skříni starodávné, jež památku tak mnohou vzácnou hostí, má rodinné ty staré portréty, miniatury na slonové kosti! Skříň otevřel a v zásuvce se hrabe; tu suchými se zasní nad květy, tu zadívá v tvář... A teď v ruce slabé list drží starý... Otevřel jej ručeruče, a vytřev z očí vlhko, počal číst. Můj Bože, jak to dávno, co ten list mu Amerling psal ze slavné své Budče! jejJej nítil k práci, snaze, těšil v trudu a povznášel – ten vzácný učitel! – a vždy i druhy zdravíval, zvlášť Dudu. Kde jsou dnes všichni? On tu sám, ó, žel! A vzpomínky jak táhnou jeho hlavou, zas jinde zří se, v městě nad Otavou ve škole, v práci... Tam i syny ztratil, pak odešla mu věrná jeho žena – nu, po letech zas úsměv tvář mu zlatil, leč kdo ví, jaká dána za něj cena?! Tak v zpomínkách žil. Ale světa běh též stíhal ještě, časem čet i z kněh, až nemoh pak už – a jen poslouchával; pak slabosti jej, chorob zchvátil nával 35 a v lože vrh, a pak – pak všecka země se zachvěla, a sever jako jih a západ jako východ v červáncích stál války rudých, děla houkla temně. On chvěl se o vlast, zdali bez pohromy z té bouře vyjde, štastná, klidná zas... rád dočkal by se... nedočká se as, ta krutá nemoc dřív mu síly zlomí. To bylo v onen nad vše chmurný čas, kdy ustupoval Rus a zrada věc svou páše. „Jsou chvíle jeho žití sečteny!“ děl vážně lékař ku plačící snaše. Ta otřela zrak slzou zkalený a šla. „Tatínku, vítězství je naše! Nu, máte radost? Po válce a boji! (Bůh odpusť lež mi!) Zde to právě stojí: Vlast svobodná!“ Kmet pohnul sebou prudce a usmál se a sepial zhublé ruce. Cos promluvit chtěl, selhal mu však hlas. „Vlast svobodnásvobodná,“ jen šept. A tiše zhas. 36

Básně v knize Na českém jihu a jiné básně: