V DEN DUŠIČEK.

V DEN DUŠIČEK.
V den dušiček a právě o půlnoci ve středu knih mých sen mne zchvátil mocí, a já se vzdal mu bez hněvu. V ráz otevřely bez hlesu se dvéře, a postav řad vstoup, ke mně blíž se béře: „Jdem oplatit ti návštěvu.“ „Aj, hosté milí – přátelé mí drazí.“ (Já slýchal vždycky, že dech mrtvých mrazí, leč s nich vál vánek v besedu!) „Jen dál, jen dál!“ A šli. Ty milé tváře! A ve svých lících měli tolik záře a tolik světla v pohledu. Jak Vrchlický mi ruku pevně stiskl, jak Sládek objal mne a Jansa výskl! I Mokrý tu je s Kučerou a Červenka i Klose, Antoš jarý, Quis dobrý, Jelínek, Čech, Arbes starý – zřím přátel svých druž veškerou. „Nic nemusíš se bát nás, milý brachu, my procitli, víš, na zvěst, v skvoucím nachu že volnost svítí nad všemi. Vlast svobodna!... Ó, musíme být s vámi v ty velké chvíle... Však jsmejsme“ – hlas děl známý – jen„jen o tom snili pod zemí.“ „Mé jitro plá – ó, jak jste šťastni, šťastni!šťastni!“ – dí Mistr – jak„jak bych pozdravil svou básní rád jeho záři v rodnou zem!“ 128 „Teď ani v hrobhrob“ – děl Quis – se„se zpět mi nechce!“ „A jájá“ – řek’ Sládek – teprv„teprv nyní lehce a pevným usnu klidným snem.“ „Víš – pamatuješ?pamatuješ?“ – Šimáček vpad milý – jak„jak na toulkách jsme o tom s Raisem snili, ó, splněný náš krásný sne!“ Usmál se Škampa: „Růže, růže samá!“ „Leč dřívdřív“ – Jan šeptl – přišlo„přišlo Hakel-dama, to pole krve nesmírné.“ „Oj, Polska, Polska volná zas a celá!“ vzkřik Jelínek, a slova se mu chvěla, co jeho velké oči žhou. Jen Svatopluk Čech tisk se v koutek stmělýztmělý, leč zdálo se mi, jak by rty se chvěly mu tichou, vroucí modlitbou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Teď vytrh jsem se ze sna. Prázdno holé. Jen „Hlasy v poušti“ leží na mém stole a já v ně hledím, oči mna. Hle, na sonet: „Ó, žít, jak národ volný...“ v němž výkřik zazněl ohnivý i bolný, je otevřela dlaň čís’ tajemná... I. XI. 1918.
129