VZPOMÍNKY.
Paní Růženě Orltové v Osově.
Čekaje na vlak, sám a sám
tu stojím malé na stanici
a oči s láskou srdcem chvící
na vlnu hřbetů upírám,
kde ve záplavě lesy leží
a ve tmavou chvoj zeleň svěží
je nastříkána mladých buků.
Kraj tichý. O sluch zavadí
bzuk mouchy. Pějí strnadi,
kde travnatá se táhnou lada,
a časem z dálky lesů vpadá
i kukaččino slabé kuku.
Ó, jak mě, hocha, často zvala
v těch hlubých lesů šerý stín,
kde hudba borů, doubravin
mě ve sny sladce kolébala
a tišila můj mladý žal,
jenž srdce moje supem rval,
kdy duše dole chladem stydla,
výš k slunci chtěla oblohou
a cítila svá slabá křídla,
jež vzletět dosud nemohou.
Před chvílí ještě bral jsem dnes
se zas těch šerých lesů stínemstínem,
a jarního zpit vzduchu vínem,
na měkký samet mechu kles.
Snad, mladý strůmek v čase tom,
mne ještě mnohý pamatuje
59
tu statný nyní, silný strom
a vážně hlavou pokyvuje,
jak šumotem svým chtěl by říci:
„To že jsi ty ten bledolící,
blouznivě snivý drobný hoch?
Nějak tě porval život, brachu,
nuž, dej zas výhost města prachu
a vrať se k nám.“ – Ó, kdybych moh!
V opačnou stranu zraky šinu,
kde skryta ves je v stromoví
a zámek v parku dřímá stínu,
jenž o mých snech též mnoho ví.
A nejblíž ke mně kamenný
dům jako dvorec obehnaný
zdí kolem kol. Ty na stěny
se přissává zrak zadumaný.
Dnes zase jednou po letech
jsem zabloudil v ty jeho síně
a jak host plachý v domovině
minulost budil, na rtu vzdech.
Vše spláchla vlna dlouhých let,
vše má již jiný, jiný vzhled;
ni pokoj svůj, kde,kde jak mě sen
neb vzlet jal, nesl citu nával,
jsem v lůžku verše na zdi psával,
bych nepoznal, jak plný změn.
Kde botanik a geolog,
si strýc můj starý, správce panský,
na okna, na zem mnohý rok
horniny skládal, valouny,
teď salonek je – čalouny,
nábytek černý, filigránský.
Obrazy jiné na zdech visí,
60
neznámých tváří, cizé rysy,
a maně hledá tu můj hled
ten starý spinet rokokový,
tón jehož bych jak druha z mládí
hlas mile známý poznal hned.
Oh, čas tak krutě přes vše pádí,
a všecko záhy skryjí rovy!
Strýc za kostelem dřímá tich,
a smědé dívky černobrvé,
mé pošetilé lásky prvé,
jak dávno, ach, již dozněl smích!
Ven, ven radš v starou zahradu –
se mysl těchy slední chytá –
tam za vše najdu náhradu,
tam jistě stará leta skryta!
Leč žel! I v tento starý sad
čas nový útokem svým vpad.
Pryč staré bezy, slívy, thuje,
novými stromy van tu duje,
a každý pohled zabolí;
pryč mišpule je nad basenem,
ba ty tam staré topoly,
jež vždy se chvěly tichým stenem,
jakoby deštík padal tichý
to letní nocí v luh a líchy!
Vše pryč, vše pryč!
A což já sám
jsem týž jak dřív? Zda v tvář i oko
se nevtiskla přehluboko
a ještě více v nitro tam,
jak s plenem svým Čas uhání,
mi leta práce, zklamání,
křivd, bolestí, té hořké ceny,
za níž si, v posměch sterých muk,
61
jen koupíš jména chabý zvuk
a klid tak trpce dostižený?
Jen změna stálá. – Ale přec
vše nepohltil Času příval:
dál starý hledí Plešivec,
jak v moje sny se mladé díval
modrými lesy, šedou mýtí;
s Housiny známý dvorec svítí,
s Šiberny září známý vděk,
jak její svah, jak v leta jiná,
jakoby suken strakatina,
pokryly pruhy políček.
Ó, celý tento širý dol,
ten ztracený můj Locksley Hall,
mé srdce k sobě znovu poutá
půvabem jara, vzpomínkami;
z každého tady letí kouta
hlas mladosti mi zašlé vstříc,
ba i ten vítr starý známý,
jak bystře duje v moji líc.
Ó, cítím zase po letech,
mladosti, zde tvůj živý dech,
tvou vůni dýchám přesladkou;
jsi u mne, líbáš moje čelo,
mně vracíš, co mi odumřelo,
zde vím, jsi víc než pohádkou.
Do zmlklých strun tvá dlaň mi sahá,
zas jiskrou nítíš suchý troud,
ba i ta bolest je mi drahá,
že leccos odnes divý proud,
a sladší nad ples, číší třesk
mi ten, jejž tady cítím, stesk...
62
Učitel starý, pensista,
teď pomalu se blíží ke mně,
jen málo shrben; v tváři jemně
mu hraje záře zlatistá.
Mou ruku tiskne, vypráví,
zas mrtvých křísí postavy,
a co mé děti, a jak bolí
ho, třeba už to mnohý rok,
když musí dolů kolem školy;
a vzpomíná si na pár slok,
jež napsal jsem, když u piana
své učil děti. Dcera vdána,
a mají dítě, v jeho stáří
ta vnučka jako paprsk září,
syn na postup má naději,
leč daleko je – jaký trud!
Co hudba? Učí doposud,
jen varhany mu scházejí...
Naslouchám, kývám, zrak se kalí,
a je mi, jak bych žil vše znovu,
jak vlaštovky by z milých krovů
mne radostně tu oblétaly.
Má vlahým teplem jihne hruď.
Vlak blíží se. Dým všecko halí.
Mladosti kraji, sbohem buď!
63