ZVÍKOVSKÝ OREL.

Antonín Klášterský

ZVÍKOVSKÝ OREL.
Na starém hradě Zvíkově za hradní sešlou zdí – o ledných horách, nachově jež u večer se rdí, o jezer kráse, srázech skalskal, jat, v kleci orel sní, o druzích, již tam krouží dál na vichrech neseni. A když pak ze snů procitne a zří, ó, zázraku! jak do výše se modré pne běl strmých oblaků, tu zdá se mu, že vidí sníh, velehor obrazy – i zamává a sražen v mih, v křik divý vyrazí. Zní touha v tom a bol a vztek, a přec – jak smutnější, když divoký ten stlumí skřek a bolest zkonejší; když na pohled už otupen a skleslé perutě, tak tich a němý celý den tu sedí nehnutě. Neb neslyší již lavin třesk do svojich velkých dum, jen klapot mlýna, dětí vřesk, kol rachot, řeky šum, 44 již neslyší, co vichřice v hor ucho hovoří, jen džbánky klapat, slepice kdákati v nádvoří. Smích slyší, hlahol, ryk a zpěv, psů štěkot, koní klus, teď rušný tanec hochů, děv, pak v tichu kejhot hus a ví, vše znova uslyší, než bude mu zde mřít, leč nepozná již ve výši ten velký horstva klid – – – – – – – – – – – – – – – – – Na starém hradě Zvíkově před klecí orlovou jsem pocítil, snad bláhově, zas bolest takovou; na rtech mých ležel němý vzdor, leč v srdci bouřil žel, že jsem kdy s výše volných hor v kraj nízký zaletěl. 45