V TĚŽKÉ CHVÍLI.

Antonín Klášterský

V TĚŽKÉ CHVÍLI.
Jsou v horách strmých kouty šeré, jsou úžlabiny nahých skal, kam slunná zář se neprodere, i nejteplej byť vítr vál, kde, máj co kolem hýří svěží a země puká do poupat, dál neroztálý sníh jen leží a dál vlá mrazný stín a chlad... Ó, Bože můj, zas dechem jara po krutém čase strohých zim vzduch voní, ve všech duších hárá duch obrození světem vším! Zda pocítit jen ty, má vlasti, van nemáš, jenž tak teple dých, a sníh a led si s beder střásti a rozkvést znovu po věcích? Být strží chladnou na úbočí že krutý osud strojí ti? ohOh, toť by lépe bylo: oči již uzamknout... líp nežíti! Ne, neutonu v pochyb moři, své zachytím se naděje. Kde tolik srdcí touhou hoří, tam se i země zahřeje... 106