PRAZE.
Na tvojí hrudi teplé přissát, Praho,
jak zdí tvých starých zelenavý mech,
od dětství dýši, děcka cítím blaho,
ó, v klíně svém mě žít i umřít nech!
Většími pěvci slavně opěvána,
královno sirá, trůnu zbavená,
Niobo, hruď jíž sterá protkla rána,
pohádko věků, básni kamenná;
ty, jíž se stokrát valil hromný Osud,
orvána dneškemdneškem, a přec krásna dosud,
sil nemám vypět slávu tvou ni hanbu,
kdy dáno v plen tvé tělo dravcům naho,
ó, nech ať řeknu místo dithyrambů,
jen jak tě rád, ó, jak tě rád mám, Praho!
Mám rád tvá jitra tichá, usměvavá
i nádherné tvé letní západy,
kdy skráň ti věnčí sterá růže žhavá;
spleť uliček tvých, staré zahrady,
to moře domů, chrámů, střech a věží,
až tam, kde lesů linka modravá;
tvé kopce, stráně zelené a svěží,
jimž paty myje modrá Vltava,
a nad vše mám ten k pláči smutný rád
k ztrnutí krásný Hradčan majestát.
Když jako děcko mě Ti na čas vzali,
pod širý vezli nebes modrý zákal,
já pro tebe jsem prvně hořce plakal,
a z niv jen k tobě prahl hošík malý.
A jak jsem vzkřik pak na formanském voze,
96
když znovu zřel jsem trčet za měsíc
tvých věží obrys temný na obloze,
když v jitřní záři kynula’s mi vstříc!
A ještě teď, kdy nese sluch můj s cest
si moře šum, zrak obraz cizích měst,
hor sněžných třpyt a úsměvného nebe
sytější, hlubší, skvělý modrojas,
v svém srdci stále chovám jenom tebe,
v tvé lokty chvátám nedočkavě zaszas,
a spatřiv tě, vždy znovu v slzách tonu
nad krásou tvou, jíž zeleň svěží rám,
a zbožně, dojat, němě naslouchám
chorálu starých nesčetných tvých zvonů,
hlubokých, vážných, do nichž jak by slil
se s velebou tvou stesk tvých hořkých chvil,
varovný hlas tvých mučedníků, reků,
hněv, žaloby tvé na útisky věků,
tvé žehnání i bolest tvoje celá,
již deptána jsi, rvána vytrpěla.
Rád můj se krok v ruch skvělých tříd tvých noří,
kde závrať jímá, zrak je září slep,
v šum davů, jež jak vlny hučí v moři,
neb vím, zde žití tvého prudký tep,
to tvá je krev, jež cevamicévami se lije,
pokojně kroužíc v jarý koloběh,
by v příští mžik, kdy zlá tě uštkla zmije,
zas horečky jí zalomcoval žeh,
neb svatý zápal nadšení a vzletu
by v kypící ji zbouřil var a žár
a ukázala’s užaslému světu,
jak přes řad věků mlád tvé krve čár.
97
Leč ještě radš v ty zbloudím klikatiny,
kde vlastních krokův ozvuk slyšeti,
kde Minulosti tvojí živnou stíny
a kde tvá sláva dříme v zakletí.
Tu v uliček se dlažbu chytá tráva,
vlaštovka z hnízda u vrat vylétává,
v kovovou svoji zadul polnici
i kohout kdes... že ve snách vidíš dvorce
zubaté štíty, v něž plá červen horce,
a za topoly skrytou vesnici...
Zde tišina je stvořená jen k snění,
sem nezaléhá davů burácení,
jen legenda tu ve snách šeptá ti,
jež v zášeří se chrámů starých skrývá;
se štítů, mříží, kružeb krása kývá,
s říms, lomených střech, s Dinzenhofra báně,
cos pavučím snů opřádá tvé skráně,
jak v jiný svět když chce tě uspati.
A náhle zříš... Španělský černý šat,
dvé pánů, hlavy jako na talíři
v svých varhánkových límcích, vzhůru míří
na soud neb na sněm na královský hrad;
na prsou zlaté řetězy se lesknou,
po plném boku houpá se jim kord –
och, rozprávku to mají spolu tesknou
o novém hnutí Machometských hord...
A tamto, hle... zda pravda to či klam?
Vzácného rodu dáma kráčí tam
v sbíraném límci, v krajek bílých kráse,
jde posílit se ve chrám u víře
a pomodlit, by celé říši k spáse
Bůh osvítil ty české kacíře...
Ne, ne, to mam... toť kolem tebe točí
se jen ta příze tenká, šedivá
98
zapadlých koutů... mneš si rukou oči,
ta pavučinná trháš přediva,
než cítíš, že bys nadarmo se vzpouzel,
že lapila tvou duši do svých sítí
a zadrhla je smavá pohádka,
vždyť nemůžeš si cestou odepříti,
bys krásného se netknul klepátka.
Jím do vrat klepneš... víš, že palác prázdný,
leč jak to duní! A hned na zvuk rázný
se otvírají vrata... Nožky slabé
v punčochách dlouhých, přezky na střevíci,
vychází s knihou usměvavý abbé.
A uvnitř všecko plane v jasu svící,
shon sluhů, služek – jako by tvá rána
v sen staletí jim k probuzení padla –
však není div – dnes hrají Don Juana,
a kněžna Fina jede do divadla.
Již předjel povoz. U schodiště hrabě
se pohupuje, usmívá se slabě,
hned prsty hraje bílém na jabotu,
hned pobručuje sladkou jakous notu
a stále jen: „Oh, Mozart, mia cara!“
A kněžna jako bílý květ je z jara
v svém obroučkovém šatě... trochu zvadlýzvadlý,
leč krásný přec v té vzruchu chvilence,
a jak by na květ z jara sněhy padly,
třpyt pudru hrá na její vlásence.
Jen ještě políbení jejích rtíků
v srst sněžně bílou huňatému psíku,
jejž komorná až dolů snesla k ní,
a kočár letí ze vrat... (noc je tmavá),
co běhounů řad běží kol a mává
plamenem bílým svojich pochodní...
Zapadla vrata... pohasla vše světla...
99
Dlím před palácem prázdným sám a sám.
Eh, zase bujná obraznost mě spletla,
ty figurky jsem zřel jen – vzpomínám –
kdes v porculánu... Jistě jenom krysy
tam piští v pustých síních paláce,
leč přec... ó, slyš, jak menuet když mísí
se v noci klid a zmírá přesladce...
Oh, bláhové kam zavedlo mě snění?!
vždyťVždyť opravdu již zhaslo světlo denní,
a přes most starý jak se v dumách vleku,
v nichž nejradš bych se ztratil na vždycky,
v úplňku měsíc na město i řeku
svůj rozlévá svit tichý, magický,
v podletní noci záříjové vlaho,
v effektu čárném hloubě každý stín,
že splynulo mi maně ze hlubin:
Ó, jak jsi krásná, jak jsi krásná, Praho!
Leč jak jsou bílé stromy, domy, chrámy
a kromě řeky všechen ruch tak ztich,
v úzkostném snění náhle připadá mi,
že mrtva jsi a to že bílý sníh,
že mrtva jsi tak jako tvoje sláva,
a milosrdný sníh tě zasypává.
Ó, promiň mi! Tak nad matkou, jež škádlí,
že mrtva, pravíc, svého jedináče,
dvě malé ručky klesnou jak stvol zvadlý,
a dítě křičí úzkostí a pláče
a výská zas, jak otevře máť zraky.
Pryč, pochmurné vy sny, vy mhy a mraky!
Ne, ne, tys živa! Hle, tam okno plane,
zde druhé, třetí a tam celá řada:
to učí se tam student – v písně kane
100
cit básníkův – to učenec tam badá,
kněz modlí se – politik debatuje,
počítá kupec – dělník plány snuje –
tam radost zpívá plesnou melodii,
hřích šílí, láska líbá, bol se svíjí.
Ne, ne, tys živa! Nejsi hřbitov jen,
by syn tvůj lkal tam za večerních chvilek,
neb zašlých časů stíny vytržen
si vyvolával pošetilý snílek.
Ty vykoupená otců potem, krví,
když v srdce šleh jim nadšení plam prvý,
z otroctví, hanby navrácená dětem,
svým pravým dětem, jež se tisknou blíž,
pracuješ, tvoříš, neznavená hnětem,
věk slavíš nový, doufáš, zápasíš
a chráníc vše, co svato nám a draho,
se znovu zvedáš na prestolu výš...
Ó, jak tě rád, ó, jak tě rád mám, Praho!
101