JIHOČEŠTÍ SEDLÁCI.

JIHOČEŠTÍ SEDLÁCI.
Rád jihočeských sedláků mám tváře vyholené, osmahlé, zrudlé do máků, nos, jenž se hrdě klene. Žití se velká moudrost v nich se silou, vzdorem mísí – na starých mincích bronzových jen spatříš také rysy. Je v kostele zřím sehnuté, zjasněné, když se oře, a tvrdé tak a nehnuté, když bije do nich hoře. Ten dvakráte již vyhořel, ten statek ztratil hojný, dva syni tomu padli, žel, ten mrzáka má z vojny. A v jejich tvářích velký klid, bol nevyčteš v jich hledu, je třeba žít, je třeba sít – a tak jde dál vše k předu. Ten sedmdesát stár již let, vůz strhne na úbočí, ten o svatbě své vnučky v střed tančících bujně skočí, 11 Jakjak příroda, k níž v hluboku jim dětská láska leží, jim dává radost potoků, a klid své pláně svěží. Na trávě ležím u lesa a dívám se, nechť po sté, jak sedlák seje. V nebesa až, zdá se mi, on roste. Jak světa všeho tíž a bol by byl vzal na svá bedra, jak chléb když rozhazuje kol všem ruka jeho štědrá... 1915.
12