ADOLFU HEYDUKOVI.

Antonín Klášterský

ADOLFU HEYDUKOVI.
Jak, Otava, jež v daleký kraj luhy, lesy chvátá, že nenosí jak před věky již ve svém proudu zlata? Vždyť ty, kam jenom vztáhneš páž a v písek sáhneš maní, dál plno zlata nabíráš do svojich obou dlaní. A rozhazuješ s písněmi jak marnotratník pravý své zlato lehce po zemi po vsech i městech v davy. Po dolinách i po horách po celé svoje žití, a v srdcích, kam tvůj padne prach, se leskne to a třpytí. Ó, za to zlata bohatství, jež rozdal’s do svých šedin, měj plesný jásot českých vsí a měst a chat a dědin. Měj dívek růže, dětí smích, stisk přátel, písně díků a věčnou pamět ve srdcích, ó, zlata rýžovníku! 56