PANÍ KANCELISTOVA.

PANÍ KANCELISTOVA.
Co v útulném čistém domě tu se vystřídalo studentů, kdo sečte a kdo poví? když – třicet to let již bezmála – zde majetná vdova zůstala po soudním kancelistovi. Bezdětná, stala se matkou všem a znala, jak čelit nemocem i kdo se za kým fantí; a hoši to bývali veselí, leč ti, co u ní tu bydleli, vždy samí jen premianti. Však na ně na všecky vzpomíná, než spaní přijde hodina, tam v kuchynky své šeru, když služky zbaví se nevzhledné a na pohovku usedne svou z doby biedermeierů. Zvlášť nyní, co zuří válka ta, je neklidná tak, dojata – ti drazí hoši její! aA svíčku než zhasne a jde spat, vždy pročítá z novin seznam ztrát, a její ruce se chvějí. A na mysli nejvíc tane jí ten hoch – byl školy nadějí a bystrá, vtipná hlava. 49 A nikoho neměl; bez matky, jak vděčně stisk ruku, obkladky jež kladla na skráň, když žhavá. Ni lístku neposlal. Raněn snad? Či odvlečen byl v dáli, jat? Neb kulí sklácen již dravou? Ó, vzpomněl-li ještě naposled na její domek, mladých let zde v městě nad Otavou? Dnes odpůldne zase chýlí skráň a vzpomíná a myslí naň. A den je zlatý a svěží, a oknem svit lije se zářící – v tom kdo se to mihl ulicí a kdo to vykřik a běží? Ó, radostný dne! óÓ, domove! Ach, jsou mi pěkní rekové ti čeští poručíci! Zde tenhle jistě se nezachvěl ni v dešti kulí, ni v hluku děl, a nyní slzy má v líci. On nikoho neměl a poznova kus našel sladkého domova u staré svojí bytné... Kdož čteš a chladný dále máš cit, hleď lépe nežli já povědít, když cos tě za srdce chytne. 1915.
50