BALLADA O SVATOVÁCLAVSKÉM PRAMENI.

Antonín Klášterský

BALLADA O SVATOVÁCLAVSKÉM PRAMENI. Jaromíru Boreckému.
Byl v tichém koutě starý, stinný sad, pln zpěvných ptáků, veselých svých druhů, kde statných stromů chránil stín a chlad pramínek svatý, čisté vody struhu, ó, doušek z ní jak v úpalu šel k duhu! Sám svatý kníže jí kdys požehnal, leč pramen ten vždy víc se tratit zdál, co jazyk světce mizel, v hrob se klonil, a když led vše kol ve své pouto spial, ten pramen starý trpké slzy ronil. A zas to dýchlo jarem jedenkrát na smutném českém zuboženém luhu, tam v lázních světce starý bořen řád, „Chcem rovni být, ne národem být sluhů!“ hřměl Petr Fastr v nadšených hlav kruhu. A jako moře bouřil, šuměl sál, sta srdcí bilo, oheň v očích plál, dlaň tiskla dlaň, plán za plánem se honil, jen v zahradě, ač mocněj se zas hnal, ten pramen starý trpké slzy ronil. To zklamané již hořce tolikrát v něm srdce země lkalo v mládí vzpruhu. Jak věřit v to, co mládež zřela plát, ve hvězdu lásky, v míru sladkou duhu? A mělo pravdu. Zchladl v jarma tuhu žár vzdorných hlav, zas mrazný vítr vál, 85 a svobody kde vzplanul Ideál, řeč cizí zněla, lehký smích tam zvonil, a v zahradě jen v tichu opodál zas pramen starý trpké slzy ronil... Poslání
Ó, básníku, ký jímá srdce žal, že drsný věk náš i v tu tiš se vdral a kácí stromy, stín jichž pramen clonil, a ještě víc, zrak český že jen dál,dál by jak ten pramen trpké slzy ronil. 86