BALLADA O SVATOVÁCLAVSKÉM PRAMENI.
Jaromíru Boreckému.
Byl v tichém koutě starý, stinný sad,
pln zpěvných ptáků, veselých svých druhů,
kde statných stromů chránil stín a chlad
pramínek svatý, čisté vody struhu,
ó, doušek z ní jak v úpalu šel k duhu!
Sám svatý kníže jí kdys požehnal,
leč pramen ten vždy víc se tratit zdál,
co jazyk světce mizel, v hrob se klonil,
a když led vše kol ve své pouto spial,
ten pramen starý trpké slzy ronil.
A zas to dýchlo jarem jedenkrát
na smutném českém zuboženém luhu,
tam v lázních světce starý bořen řád,
„Chcem rovni být, ne národem být sluhů!“
hřměl Petr Fastr v nadšených hlav kruhu.
A jako moře bouřil, šuměl sál,
sta srdcí bilo, oheň v očích plál,
dlaň tiskla dlaň, plán za plánem se honil,
jen v zahradě, ač mocněj se zas hnal,
ten pramen starý trpké slzy ronil.
To zklamané již hořce tolikrát
v něm srdce země lkalo v mládí vzpruhu.
Jak věřit v to, co mládež zřela plát,
ve hvězdu lásky, v míru sladkou duhu?
A mělo pravdu. Zchladl v jarma tuhu
žár vzdorných hlav, zas mrazný vítr vál,
85
a svobody kde vzplanul Ideál,
řeč cizí zněla, lehký smích tam zvonil,
a v zahradě jen v tichu opodál
zas pramen starý trpké slzy ronil...
Poslání
Ó, básníku, ký jímá srdce žal,
že drsný věk náš i v tu tiš se vdral
a kácí stromy, stín jichž pramen clonil,
a ještě víc, zrak český že jen dál,dál
by jak ten pramen trpké slzy ronil.
86