Z NAŠÍ DOBY.

Z NAŠÍ DOBY. Bohdanu Kaminskému.
I. I.
Jak změnilo se vše, ó, milý druhu, od dob, co psal jsi smutné svoje znělky! Ó, znám ty chvíle, kdy bol chvátí velký nám srdce a ret lká: Jsme národ sluhů! Sám před lety, když zřel jsem, v bludném kruhu jak zmítáme se, rozbroj rve nás mělký, jsem k nohám klesal velké Trpitelky a nedoufal již v jaro českých luhů. Tak plni mdloby byli jsme a tíhy, kříž němě vlekli, psali smutné knihy, tak pokorně jsme skláněli svá čela! A dnes náš národ roven bystré řece... Ó, klňte válce, libo-li... nás přece jen probudila hromná její děla. II. II.
Kdy národ spoután na rukou i nohou, kdy vůdce dusí žalářní mu koba a houbu plnou octa s žlučí mnohou mu nesou k rtům a směje se mu zloba, 111 kdy Vztek či MstaMsta, a nejčastěji obaoba, mu na hranici širou pod oblohou poklady pálí, jež ho vzpružit mohou – ne, ne, to není nejsmutnější doba. Čas nejsmutnější je, když v resignaci lid kouli vleče, sklání hlavu v jarmo, dost má, když syt, a čest i hrdost ztrácí. Kdy minulost svou zapře, tupě dříme a neví již, co měl by chtít... vše darmo. Ó, jaké štěstí, že to nyní víme! III. III.
Náš cíl je velký, národ pro něj hoří a chce jej ze vší mysli své a síly. Jsme zase loď, jež směle k předu pílí, ne pustý vrak, jenž zmítá se jen v moři. Chcem po útisku staletém a hoři zas volni být, jak předci naši byli, a po tmách nočních, kdy jsme slzy pili, svou vytouženou pozdraviti zoři. Snad útisk přijde zas, než vzejde ráno, z knih smazat lze, co hněte nás, co chceme, ne ze srdcí však, co tam žhavě psáno. Lze zacpat ústa, by rty byly němé, leč marno vše... my stiskem ruky, anoano, my očima se přece dohodneme. 112 IV. IV.
Je silné v nás to jako bylo kdysi. Chodí to s námi, bdí to s námi v noci, sen plní nám to čarovnou svou mocí, leží to na nás, jí to s námi z mísy. Hned chmuří to, hned zlatí naše rysy, nás k písním táhne to, jež pěli otci, nutí to spory malicherné zmoci, duhy to klene, jako mrak to visí... Říkáme: „Pěkný den!“ neb „Dnes je ledno“,ledno,“ když potkáme kdes přítele a bratra, leč zatím v mysli máme jen to jedno. O hladu řeč je, o lichvářské sběři, leč mezitím druh druhu v očích pátrá, zda nezoufá, zda také ještě věří... V. V.
Jsou všecky věštby slova jen a slova, Sfinx budoucnost je, hádanky jen dává, je propast, jíž k dnu nedohlédneš, tmavá, kdo moh by zřít, co mha v svém klínu chová? A přec zřel Cazott, jak vždy spouští znova kat guillotinu, sterá klesá hlava, kdy veselost se smála kol jen hravá, a duší zachví věštba Lermontova. 113 A naše věštby? Staré zkazky lidu, kdy křížovou šel cestou, trpěl bídu – a divno přec, jak řečí mluví shodnou: Pád nejhlubší a muka děsná prve, nesmírné boje – celé moře krve, než – záře slávy zalije zem rodnou. VI. VI.
Jak, daleký že svět nás učil tomu, že v svobodě jen budem doma štastni? Ne, ne, nám Kollár o tom pěl v své básni a Palacký nám vryl to bleskem hromu. Nám Neruda to četl ve hvězd lomu a Sládek napsal krví svojí vlastní, nes Vrchlický nám věštbu, že se zjasní, a Čech své hřímal: Nevěř pranikomu! Ó, dřív i duby, sosny našich lesů tím šuměly a naše řeky lkaly to v hukotu svém podél skalních tesů, než vzpomněli si posléz kdesi v dáli, že právo žít a kvésti bez křivd děsu má každý národ světa, třeba malý. VII. VII.
Dál od těch, kdož nám lhát teď chtějí lásku, ač drásali nás celé dlouhé věky! 114 Hlas jejich, vím, je sladký tak a měkký, leč srazit s cílů chtí nám aspoň částku. Ne, neslevíme ani zbla, ni vláskuvlásku, ne, nepohneme se o krok! Pro nás léky již nejsou sliby v obrat nedaleký, jim uvěřme, a vše jsme dali v sázku. Dost kupčení již bylo v chrámě svatém a hrdším v nás, jak bylo, těžko říci, když za cti ztrátu platili nám zlatem. Že zlatem? Ne! Když povrch blýskající se otřel jen, co bylo pod tím šatem? A krutý smích jak vháněl ruměn v líci! VIII.
(V květnové bouřce 1917.) (V květnové bouřce 1917.)
Čech s Nerudou se rajským sadem brali. „No, slyšel’s? Naši manifestem nutí ku předu vůdce... volnost na peruti prý světem táhne, čas, by zahřímali.“ – Ach, nyní chápu... To ten závan malý, jejž cítil jsem... Já myslil: Stenu dutí! leč ne, teď vím, to bylo oddechnutí, jak tisícům když tíž se s prsou svalí. – „Však mrtvo dost již bylo v kraji českém; hned připojil bych též svůj podpis k tomu, víš co, my se jim podpíšeme bleskem.“ 115 – Tak, tak a běž se vypůjčit pár hromů, mám radost, víš, a tak ať jde to s třeskem a vesele ať zní to až k nám domů. IX. IX.
Byl jarní teplý den, kdy k Vyšehradu jsem kráčel k druhům, již tam tiše dřímou. Když srdce někdy tetelí se zimou, ti mrtví těší... a mám jich tam řadu. A jak tu stojím, na hroby dlaň kladu, jim šeptám: „Národ cestu zvolil přímou, jde vpřed... má cíl... všech ruce zbraně třímou, váš sen se plní... zlo se chýlí k pádu!“ Tu suchým věncem,věncem jak teď větřík třás, mně bylo, jak bych známý slyšel hlas: „Přijď říc nám, lid až všecku shodí bídu!“ A jestli ještě jaká pochybnost v mém srdci zbyla, rázem jí teď prost, já tiše, ale pevně řekl: „Přijdu!“ X. X.
Dík, že mi přáno dožíti se jara, kdy v kořenech to praská, v snětech raší, kdy pro to, co nám nad vše bylo dražší, procitla v dětech síla naše stará. 116 Zas v mladých duších hoří to a hárá,hárá jak kdysi v nás; jak za mladosti naší, dlaň tiskne dlaň, zrak vysoko se vznáší, kde hvězdný cíl nám plá již od Kollára. Hle, jak jdou v řadách nadšeně a směle, jak zrak jim svítí, z úst se řinou písně, hruď pýcha dme, že nad řád vzlétli plochý! Ó, Mentorové, rádci, učitelé, vím, musíte se tvářit trochu přísně, leč v duchu také líbáte ty hochy! 1. května 1918.
XI. XI.
Chcem vytrvat přes moře zla a žluči v té zemi, krví vykoupené draze, a sami být jí hradby chcem a hráze, kdy příboj řve a nebe plno tučí. Chcem ku předu jít křepcí tak a ručí, pro její volnost žít i mříti blaze – ó, na tisíce ruk, hle, ku přísaze jak zdvíhá se a „Přisaháme!“ hučí. Cos jako svatá hrůza jímá duši, má ruka zvedá se, mé oko svítí, a slyším, srdce jak mi hlasně buší! 117 Je mi jak druhům Hamletovým, temně když slyšeli hlas mocný z hlubin zníti, jak „Přisahejte!“ volal by Duch země. XII. XII.
Pryč, stíny, s čela, dolů s duše, tího! Znám studánku, a není skryta v lese, jež hrudi zprahlé vždycky úkoj nese: otvírám zase verše Petöfiho. Ty plná lásky ke svobodě kniho! Ty jarý duchu, jenž’s jak skřivan vznes’ se a národům všem volnost zpíval v plese, než sražen byl jsi s letu nejvyššího! Ó, zřím tě, zřím... Tu stojíš krásný, mladý, jak pro svobodu padl’s v čele řady, a ve tvém oku hoří výheň celá. Teď k hrudi sáh jsi – rána tě tam pálí? teďTeď smutně jsi se zahleděl kams v dáli – ó, Bože můj, proč laur svůj rveš si s čela? XIII. XIII.
Ó, chtěl bych, by můj každý verš byl plamen, by sežeh vše, co v nás jen plané býlí, by k cizím byl jak bystřeň divé síly a k rodným jak stisk milenčiných ramen. 118 By než hlas dějin řekne slavné Amen! byl pádný meč, jenž smrtí, udeří-li, by v nepřátelské tvrze v boje chvíli pad jako hromný katapulty kámen! Ach, ne, jsem sláb... a verš můj mdlý a stůně... A přec, když boj zve, v polnice když dují, pět o slavících nechci jen a luně. Pro volnost bít se nemám-li, v seč smíchat, mne nechte tam jen, kde se meče kují, měch tahat aspoň, v žárnou výheň dmýchat. XIV. XIV.
Volnosti naše! Ty jsi nad domovem jak hvězda našim dědům tajně plála, jim v temnu byla’s těšitelka stálá, zářila’s – zhasla – svitla v lesku novém. Zprv myšlenka, pak stala jsi se slovem, leč ústa sotva šeptnout je se bála, a přece, jak by třásla se jím skála, trpěli smělci za ně, spiati kovem. Zdeptána stokrát, vstala’s vždy a žila, jak Punkva časem v podzemí se skryla, leč znova v běhu vyrazila prudkém. Volnosti naše! Ne již skrytě zpola, dnes celý národ hlasně zve tě, volá a čeká chvíli, kdy se staneš skutkem! 1918.
119