NA MOSTĚ.

Antonín Klášterský

NA MOSTĚ.
Na mostě stál jsem v dumě a hleděl do vln sporu a slyšel jsem znít šumně hlas plynoucího voru: „Z rodného kraje nesu ti, snílku, pozdrav vřelý a vůni starých lesů, kam kroky tvé vždy spěly. Tam k hvězdám jsem se tyčil, snil, šuměl, s větry zpíval, než topor kmen můj zničil, než proudu strh mě příval. Ó, jaký smutný podíl! Kam let můj se jen řítí? Proč tam, kde jsem se zrodil, mě nenechali žíti?“ Tak šumělo to ke mně výš holých kmenů ze sta, a před mým zrakem jemně se vyhoup obraz města. Tichého města v dáli na břehu tiché řeky, kde jak by dosud stály ty dávno přešlé věky. 57 Tam moh jsem orat, síti, jak děd můj kupčit třeba, za klidné vděčen žití, jíst v míru skývu chleba. Nepoznat věčné touhy, jen radost, klas že vzrost mi, bez klidu život dlouhý se nervat s pochybnostmi. Tam nemusil snům planým jsem krutou platit cenou: svým srdcem rozdrásaným, svou duší otrávenou... Sen zmizel. Dál vor plynul, proud nes jej přehluboký, a po mostě dál šinul jsem do ulic své kroky. Leč kudy jsem jen chodil, já zevšad slyšel zníti: „Proč tam, kde jsem se zrodil, mě nenechali žíti?“ 58