CAUSERIE O ROZKOŠI TVOŘENÍ.
V dnech mládí, kdy je všecko básní,
kam noha vkročí, padne hled,
kdy i tu propast lidských běd
nám poesie paprsk zjasní:
jak vrháme se s vášní slepou
v snů chaotický vír a proud,
myšlenky v skráni divě tepou,
a křídla duše dostihnout
met hvězdných chtějí v lepším kraji,
jež blízké se, tak blízké zdají!
Vše mluví k nám v svém šeptu, zpěvu,
šum stromů jako zurkot vln,
a celý svět je vidin pln,
pitvorných elfů – sladkých zjevů;
ba v letní noci ševelu
slyšíme i let andělů,
již od hvězd nesou sladký spánek,
by na víčka se tiše schvěl,
a rozpálených výhní čel
se dotknou jako chladný vánek.
A duše chví se jako list,
a co v ní bouří, kvílí, jásá,
se samo touží v píseň vpříst,
a vše, i bolest, zlatí Krása.
Snad písně zjev nám všeptal světlý,
snad do duše nám od hvězd slétly?
Ne, ne, jsou naše, v nich se třese
náš tep a cit a nadšení,
a v jejich kráse shlížíme se
jak mladý Narcis v prameni...
76
Ó, sladká rozkoš tvoření!
Než pozděj nikde v širé pláni
již není velkých zlata hrud,
sestoupit nutno v temnou báni,
kde stín se hrne odevšud;
zapříti mladost, zhrdnout blahem,
jež v líném chodu hodin jest,
a nedbat záře v oku drahém,
ni slunných dní, ni svitu hvězd;
smích neslyšet, ni pohanu
a při kmitavém kahanu
jen lámat kámen tvrdý, hluchý,
pot na skráni a v srdci hnět,
a z ran svých často krvácet
a zápasiti s hlubin duchy.
A přec – jak náhle zrak nám blýsk,
když – těžké práce malý zisk! –
nám třpytne žíla rudy zlaté,
když ruka z dolu vynáší
to nejhlubší, to nejkrašší,
co snili jsme jen v chvíli svaté!
Ó, nyní Kráse ukujem
nádherné tedy, skvělé zdoby,
pro Lásku řetěz ruka zrobí,
a vyzlatíme život všem!
Leč když jsme vyšli na povrch,
kam poděl se ten lesk a prch?
To že ten kov, jenž tolik svítil,
v tom světle matném, zrak nám nítil?
Jak v pohádce když promění
se čarodějův zářný dar,
jen mine kouzlo, v pouhý škvár
a na jalové kamení...
77
Ó, sladká rozkoš tvoření!
A cos-li přec se zachránilo
a vzrostlo v píseň, v Krásy dílo,
již je tu svět a rychlý soud:
To bezcenné! – To pouhý brak! –
To nudné! – A to staré tak!
To zkrátit je! – To vyškrtnout! –
Blesk zkázy rázem všecko stih,
a z davu zazněl ostrý smích.
A smích ten stále v uchu zní ti,
nechť říkáš stokrát, že to lež,
ať bdíš či sníš neb pracuješ,
se láskou chceš neb vínem zpíti.
A posléz, duch jak pohne křídly
a v skráni buší krve tep,
již před sebou zříš drzý škleb,
stín – tušíš – zdvih se za tvou židlí.
A zas již slyšíš raracha
jízlivé, tiché: Cha-cha-cha!
znít v středu knih svých, sám tak v síni.
„Ó, jaký marný rýmů shon!
To dávno přec už řekli jiní!
Hle, velkých bědný epigon!
Ten malý vzlet, ten chabý vtip!
Sám dříve věru zpíval líp!
Tím, kdož ho chválí, jenom vinni!“
Na konec nevíš, co je klam,
co pravý soud, co přičíst zlobě,
zda do krve jed nevnik tobě
a nesměješ se sobě sám.
Jen víš, že zvolna v troudu hasne,
co šlehlo v tobě v plameni,
že vadne, co snil’s v chvíli šťastné,
78
jak v podzim listí na kmeni ...
Ó, sladká rozkoš tvoření!
Tož stáhneš brvy, chceš jen klid
a svět i práce necháš být.
Leč dál to raší v duše hloubihloubi,
a chtěj či nechtěj, cit i jev
se zas ti mění v nový zpěv
a na obrazy sny se snoubí.
Jak z mlžné páry kynou vstříc
ti drahé oči, krásná líc;
krajiny před zrak se ti staví,
hluboké lesy, květný luh,
kde slunce svit plá usměvavý
a hudbou včel se vlní vzduch.
V svém snění slyšíš hukot moří,
zříš tichá plesa, tesy skal,
západy, jak když step to hoří,
chatrče v horách, plesný sál,
rej dětí, dílny, hukot davů
a strže zas a vývrati...
a všecko, jen to spřádati
na Umění tom čárném stavu.
Vše přeletí však, stín a svit,
a nedbáš již to zachytit.
Ohromné stavby tyčíš v kráse,
kopule, věží na tisíc,
a za mžik všecko rozpadá se
zas v rum a prach, ne, v pouhé nic.
Jsi dítě, které z mýdla pouští
bubliny vzdušné z okna v let,
jsi poutník, jejž jal fantom v poušti
a jenž svých kroků shladil sled;
79
jsi snílek, v dýmu cigaretty
jenž vidí tváře, kouzlí světy;
ty stavíš, boříš, kleneš znova,
vždy plný tvůrčích sil a tuch,
a v mžik vše skácíš beze slova,
jsi čaroděj, jsi mocný bůh.
A usmíváš se, vesmíra
ty vládce; radost bez otěží
tě nese: na všem půvab leží,
nic nekalí jej, nestírá.
Svět v dáli je, kol ani hlasu,
jenž znectil by tvé umění,
vše rozlévá se v skvoucím jasu,
co z duše tvé se temení...
Ó, sladká rozkoš tvoření!
80