JIHOČESKÁ DUMA.

Antonín Klášterský

JIHOČESKÁ DUMA. Jaromíru Malému.
Zřím-li s výše od lesných Hůrek v údol ke tvé věži, Putímský kostelíku, vždy mou myslí táhne jak teplý vánek podivná zvěst ta. Boj co všude pro víru šílil u nás, v dvojí tábor celý se rozstoup národ, zášt a zloba bujela bratra k bratru, zrak žhnul, krev tekla: V zdech tvých všecko dýchalo láskou, mírem; v jedné lodi přijímal tělo Páně lid jen v chlebě, ve druhé skloněn ke rtům kalich též s vínem. A Bůh jistě usmíval v oblaku se nad tvou láskou, vesnický, prostý chrámku, jenž jsi stejně všecky ty lidi boží vinul v svou náruč. Jistě tehdy na zdech tvých, římsách, věži jasněj plálo nebeské zlaté slunce, s temných oblak kynuly na pozdrav ti zářící hvězdy. Ne, to zářné nebyly ani hvězdy, oči jistě byly to cherubínů, jež se leskly, v nesmírném plesu zříce na zemi k tobě. 16 Ó, kéž moh bych rozstoupnout dát se zdem tvým, na vlast celou rozšířit úzkou loď tvou, strop tvůj, klenbu rozklenout smělým vzmachem nad celou zemí! Ve své dumě nesmírný vidím chrám ten, druh tam klidně pokleká vedle druha, nedbá, zdali modlitby jiné šepce k lidí všech Bohu. Jiné cesty, myšlenky, názor jiný zrak už lidí nenítí divou zlobou, čest a život nervou si v boji vzteklém pro barvy různé. Je tu, ejhle, pro všecky dosti místa, hlavy úcta ke každé snaze sklání, z úst všech vlní v klenbu se chrámu hvězdnou mohutný chorál: Všichni tápem, veliký všech nás Bože, nikdo neví, kdo ti je blíž, kdo dále, veď nám všechněm v temnotách bludné kroky k pravdě a světlu! 1916.
17