WILHELM II.

Antonín Klášterský

WILHELM II.
Když Napoleon se své padl výše, byl přec to orel, jenž se hrdě snes; leč ty – co ty jsi? Vypráskaný pes, jenž cenil zuby a teď zalez tiše. Jsi oškubaný dravčík, který v pýše na orla hrál si, ale chycen dnes. Již, brachu, nikdo z tebe nemá děs;děs, jak na moci lpěl’s, budil’s úsměv spíše. Do klece bych tě zavřel, světem vozil, bys, ťuhýk starý, seděl v ní tak tich, svět celý zřel tě, jemuž dřív jsi hrozil. Bys ptáky, jimž jsi vyklovat chtěl mozky, pět svobody zpěv slyšel po lesích, co hnízdo tvé i dub tvůj padá v trosky. 125