CESTOU V ZIMĚ.

Antonín Klášterský

CESTOU V ZIMĚ.
Den zimní nevlídný a šedivý (ó, kéž by raděj mrznout chtělo ještě!), obloha kalná se až protiví, přes chvíli spouští s oblak se proud deště. Jdu blátem ulic, v duši plno chmar, a koho potkám, sklíčen, omrzelý; je čas, kdy trpčej cítíš křivdy spár, je čas, kdy hlouběj cítíš doby žely. Tu kolem školy, jak se beru teď, překvapen stanu: okna otevřena, a jimi lije v smutek, rmut a šeď se jako záře píseň zanícená. Jak les pln ptáků když se rozpěje, jak prška perel když to rozsypá se, ó, jaká víra, jaká naděje a jaká radost zní v tom dětí hlase! I v mých dum se to trhá mrákavě, a vidím: kol se usmívají lidé, co ulicí zní hlasně, jásavě z těch hrdel dětských: Přijde jaro, přijde... 1918.
102