ZAS V RODNÉM MĚSTĚ.

ZAS V RODNÉM MĚSTĚ.
Babičko, mně se zdálo to hned, jak zavřel jsem hřbitovní dvéře (ač kroků jsem zvuky neslyšel znět), že někdo za mnou se béře. A to tys tedy, babičko, jen, však hned jsem poznal to citem, ač myslil jsem, tvrdý že je tvůj sen v tom hrobě břečťanem krytém. Tak vidíš, jsem v rodném městě svém zas, Bůh sám ví, za kolik roků, a radost mi zřít tě za dlouhý čas, ne, tušit jen: po mém jdeš boku. Pojď, pojď, hle, statuje dosud zde ční, dál s vrchu jde náměstí plocha, pár nových tu domů z posledních dní, leč ještě i šindele trocha. Můj rodný dům – vidíš? Z oken jsme těch se často dívali spolem, a já tam hoch bloudil v závratných snech, až hlava šla kolem a kolem. Chtěl šířit jsem pravdu, být prorok a žrec, co plánů duší mi létlo! A vidíš – zda symbol není v tom přec? teď odtud vedou si světlo. 14 Tu svatý již Kliment, kde farář mne křtil, rád hledívám do oken fary, neb Vrána v ní psával a Bendl v ní snil; znáš u chrámu pomník ten starý? A ještě tu s plesem pozdraví zrak pár starých košatých stromů – jak, babičko zlatá? žeŽe smutno ti tak? Že musíš se vrátit už domů? Nu, nemělas nikdy stání, spěch tvůj znám dobře, jak na tebe sedá; tak sbohem již – sbohem a pozdravuj, ó, vroucně mi pozdravuj děda. Ne, sečkej – jen chvíli – jen několik slov: Víš, vracím se okřát sem, zmořen, neb cítím, ač v dáli můj krb je a krov, zde, v hloubi té půdy, můj kořen. A jinde ač k výši jsem témě své pnul, přec nejsem tu host jen a cizí; nechť zassut zde starý stříbrný důl, je v srdcích tu zlato, a ryzí. A mají mne rádi, ne, není to lež, jak tebe mívali prve, neb cítí, jsem jejichjejich, a já to vím též, že z jejich, že z jejich jsem krve! 15