Babičko, mně se zdálo to hned,
jak zavřel jsem hřbitovní dvéře
(ač kroků jsem zvuky neslyšel znět),
že někdo za mnou se béře.
A to tys tedy, babičko, jen,
však hned jsem poznal to citem,
ač myslil jsem, tvrdý že je tvůj sen
v tom hrobě břečťanem krytém.
Tak vidíš, jsem v rodném městě svém zas,
Bůh sám ví, za kolik roků,
a radost mi zřít tě za dlouhý čas,
ne, tušit jen: po mém jdeš boku.
Pojď, pojď, hle, statuje dosud zde ční,
dál s vrchu jde náměstí plocha,
pár nových tu domů z posledních dní,
leč ještě i šindele trocha.
Můj rodný dům – vidíš? Z oken jsme těch
se často dívali spolem,
a já tam hoch bloudil v závratných snech,
až hlava šla kolem a kolem.
Chtěl šířit jsem pravdu, být prorok a žrec,
co plánů duší mi létlo!
A vidíš – zda symbol není v tom přec?
teď odtud vedou si světlo.
Tu svatý již Kliment, kde farář mne křtil,
rád hledívám do oken fary,
neb Vrána v ní psával a Bendl v ní snil;
znáš u chrámu pomník ten starý?
A ještě tu s plesem pozdraví zrak
pár starých košatých stromů –
jak, babičko zlatá? Že smutno ti tak?
Že musíš se vrátit už domů?
Nu, nemělas nikdy stání, spěch tvůj
znám dobře, jak na tebe sedá;
tak sbohem již – sbohem a pozdravuj,
ó, vroucně mi pozdravuj děda.
Ne, sečkej – jen chvíli – jen několik slov:
Víš, vracím se okřát sem, zmořen,
neb cítím, ač v dáli můj krb je a krov,
zde, v hloubi té půdy, můj kořen.
A jinde ač k výši jsem témě své pnul,
přec nejsem tu host jen a cizí;
nechť zassut zde starý stříbrný důl,
je v srdcích tu zlato, a ryzí.
A mají mne rádi, ne, není to lež,
jak tebe mívali prve,
neb cítí, jsem jejich, a já to vím též,
že z jejich, že z jejich jsem krve!