V DEN DUŠIČEK.
V den dušiček a právě o půlnoci
ve středu knih mých sen mne zchvátil mocí,
a já se vzdal mu bez hněvu.
V ráz otevřely bez hlesu se dvéře,
a postav řad vstoup, ke mně blíž se béře:
„Jdem oplatit ti návštěvu.“
„Aj, hosté milí – přátelé mí drazí.“
(Já slýchal vždycky, že dech mrtvých mrazí,
leč s nich vál vánek v besedu!)
„Jen dál, jen dál!“ A šli. Ty milé tváře!
A ve svých lících měli tolik záře
a tolik světla v pohledu.
Jak Vrchlický mi ruku pevně stiskl,
jak Sládek objal mne a Jansa výskl!
I Mokrý tu je s Kučerou
a Červenka i Klose, Antoš jarý,
Quis dobrý, Jelínek, Čech, Arbes starý –
zřím přátel svých druž veškerou.
„Nic nemusíš se bát nás, milý brachu,
my procitli, víš, na zvěst, v skvoucím nachu
že volnost svítí nad všemi.
Vlast svobodna!... Ó, musíme být s vámi
v ty velké chvíle... Však jsmejsme“ – hlas děl známý –
jen„jen o tom snili pod zemí.“
„Mé jitro plá – ó, jak jste šťastni, šťastni!šťastni!“ –
dí Mistr – jak„jak bych pozdravil svou básní
rád jeho záři v rodnou zem!“
128
„Teď ani v hrobhrob“ – děl Quis – se„se zpět mi nechce!“
„A jájá“ – řek’ Sládek – teprv„teprv nyní lehce
a pevným usnu klidným snem.“
„Víš – pamatuješ?pamatuješ?“ – Šimáček vpad milý –
jak„jak na toulkách jsme o tom s Raisem snili,
ó, splněný náš krásný sne!“
Usmál se Škampa: „Růže, růže samá!“
„Leč dřívdřív“ – Jan šeptl – přišlo„přišlo Hakel-dama,
to pole krve nesmírné.“
„Oj, Polska, Polska volná zas a celá!“
vzkřik Jelínek, a slova se mu chvěla,
co jeho velké oči žhou.
Jen Svatopluk Čech tisk se v koutek stmělýztmělý,
leč zdálo se mi, jak by rty se chvěly
mu tichou, vroucí modlitbou...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Teď vytrh jsem se ze sna. Prázdno holé.
Jen „Hlasy v poušti“ leží na mém stole
a já v ně hledím, oči mna.
Hle, na sonet: „Ó, žít, jak národ volný...“
v němž výkřik zazněl ohnivý i bolný,
je otevřela dlaň čís’ tajemná...
I. XI. 1918.
129