Sníh poletuje. Starých domů štíty
na hranách, římsách mají sněhu návěj
a s bělí tou se zdají veselejší
v svém chmurném stáří. Od sněhu se jasní
i v světnici, jež nevlídná a šerá.
Z chudého lůžka vstala útlá žena;
je oblečena, a přec krutá zima
ji roztřásla, jeť v jizbě netopeno.
Hodila šátek přes ramena svoje
a k stolku vlekla se. V skla střípek bídný,
jenž zrcátkem byl kdysi, vzhlédla cestou.
Ó, Bože, jaká stala se s ní změna!
Vždyť není stará přec, a vlas, hle, šedý,
a oči, ach, ty oči, o nichž Bendl
přec říkával, že září jako hvězdy,
jak zkaleny! Jak sešla, ach, jak sešla!
Popošla k oknu. Venku plno sněhu,
pár lidí zřít jen v kožiších a šátcích.
Leč na podsíních kolem krámků rušno.
Vždyť Vánoce již blízko, plesné svátky,
a ona všemi, všemi opuštěna,
od muže, dětí, od celého světa,
v nemoci, bídě! Dovlekla se k stolku
a s povzdechem zas péro stiskla v ruce.
Je pracovati třeba, nebo zhyne,
dopsati román, korrigovat pilně.
Než ruka se jí mdlobou, chladem třásla,
a křečovitý kašel zchvátil prsa.
Vypadlo péro, ruka klesla v dlaně.
Tak Vánoce již. Jak to bylo krásné
v ten čas vždy doma na Bělidle starém,
jak babička vždy plno měla práce
a Jezulátko čekávaly děti,
jak pastýř troubil a dům pln byl štěstí!
Na ořechových skořepinách svíčky
plout nechávaly. Její – pamatuje –
dost pěkně plula, ale náhle zhasla
dřív nežli druhým. Jak to řekla tenkrát
v moudrosti svojí dětské? Ano ví již.
„Co na tom, jen když daleko jsem byla!“
A nyní, hle, se věštba vyplňuje:
o hladu zmírá v mladém ještě věku,
je konec s ní, ó, cítí, že je konec.
Muž bude rád snad. Ale děti, děti!
Což Karel, ten již neztratí se v světě,
leč Jarouš, Dora... Snad již neuvidí
z nich nikoho... Ta její cesta žitím
jak byla tvrdá, těžká, plná bolu,
a nyní končí... „Ó, můj Hynku drahý,
můj miláčku“ – pláč lomcoval jí prudký –
„již přijdu lehnout, hochu, zase k tobě,
jak když jsi churav po mně v noci volal,
nemoha spáti. Usnem spolu tvrdě.“
A její hlava těžce na stůl klesla,
a tichý její pláč zněl chladnou jizbou,
pláč pro ztracené mládí, hořká leta,
pro opuštěnost a pro skon ten blízký.
Než náhle horké osušila slzy,
a jak by slabý úsměv rty jí přelít:
„Co na tom, jen když daleko jsem byla!“
Síň stměla se. Sníh venku poletoval...