Jak v pohádkách když nikdo vkročiti
na zámku nesmí v jednu komnatu,
sic trest ho stihne krutý ve chvatu
neb divných kouzel padne do sítí,
tak mladý farář úzkostlivě bděl,
by nikdo cizí přes práh nevešel
v ten pokojíček jeden na faře.
Než sám, když truchlá skláněla ho tíž,
když poranil ho zlobou svojí svět
neb vichr záští dul mu do tváře,
tam prchal jako v oasu a tiš
a vycházel vždy jako proměněn:
zas jeho zrak pln naděje se dívá
a úsměv hravý na líci mu zkvet.
Ó, co v té malé jizbě se jen skrývá
a jaká kouzla chová pokoj ten?
Já nahléd jsem a vím. Tam jak by v ráz
byl čaroděj v kraj chodský zanes vás
v útulnou čistou síň. Tam postel v rohu
prostičká stála, halívaly vezdy
přikrývky bílé pletené ji hvězdy,
a naproti ní stolek; tu as k Bohu
se vznášíval kdos často, čelo chýle,
snad odešel jen na mžik před chvílí,
vždyť vedle pouzdra černého tu brýle
na listech leží velké postilly.
A tu tam polička a sklínky na ní,
a památky, jež stáří s láskou chrání,
obrázky svaté, kříž a růženec,
jež tiskla často dlaň as prací ztuhlá,
a pod poličkou stará stojí truhla,
a přes ni květný hozen chodský šátek,
a v rohu tam – ó, jaká milá věc,
toť pravý, starý chodský kolovrátek.
Jej často slyšel vrčet farář as
tam doma, v dáli, a jej slyší zas,
když usedne tu za svých těžkých chvil.
Teď němě sedí a teď pohnul rtoma,
a rukama teď prudce zalomil:
Proč odešla’s mi jenom, mamičko má!
A tu jak náhle na zdi pověšený
by oživ obraz rázovité ženy
s tím černým šátkem na starostné hlavě
a jihly, měkly tvrdé by jí tahy,
jak známých kroků pár by kol se hnulo,
a farář cítí, kdos ho hladí, pravě:
„Copa se soužíš, ty můj chlapče drahý?
Huž starostí nech, vždy zas dobře bulo.“
Ó, to je matka – měla ho tak ráda!
A zastřenou tvář, sedí nehnutě
a cítí, starost zvedla perutě
a tichý mír se do duše mu vkrádá...