Rád v celém světě nikdo nemá koně,
jak milují je v jihočeském kraji.
Eh, buďsi, člověk lecčeho se nají,
jen trochu píce když tu zbude pro ně!
Sám statkář nejradš zajde do svých stájí,
hle, vraník – ryzka! a již jasní hled;
tu hladí srst, tu popleskává hřbet,
i nohu zvedne, odestírá zuby;
hned podá z ruky svému bělouši,
hned utrhuje, klisnu pokouší
a laská se a před cizími chlubí.
A když tak hřebec, v oku žár a plam,
svou hlavou hodí, bujně uzdu hryže,
jen rukou máchne: Ne, ne, neprodám,
lepšího nemá protivínský kníže!
Nach večerní když do Blanice stek,
za humny zazní dusot hříbátek,
a koně v brodu nebo v řece plaví,
sedíce na nich, hoši, jeden smích,
a výskají, jak v místech hlubokých
z vln vyčuhují koním pouze hlavy.
„Ba, stalo se tu jednou, vzácný pane“ –
děl stařík bílý – „z mlýna čeledín
že s koňmi zajel příliš do hlubin
tu v řece právě, dešti rozpoutané;
já znal jsem ho – nu, byl to hodný hoch
a zachránit se tehdy dobře moh,
však, myslím, ani nedbal o život,
když tonuli mu koně v klínu vod.“
Což div, když do vsí přilétla zvěst loni,
že koní třeba do veliké vojny,
že z mnohých očí vytryskl proud hojný
a mnohá hlava ve statcích se kloní.
Stál ve stáji teď sedlák zamyšlen,
víc mazlil se tam, častěj hřbety pleskal,
a potom táhli všichni jeden den,
z Putímě, Ražic, z Heřmaně i ze Skal
a s večerem až vraceli se domů:
ti bez koní, ti vedli si je zpět;
kdo nepozbyl jich, ten se těšil tomu,
kdo v městě nechal je, měl klidný hled,
byl pěkný zisk a v prsou hřálo tady,
že jeho koně nejsou bídný brak. –
Jak prohlížel je ostrý znalců zrak!
A chválili jen, nenalezše vady.
Řad přešel dní. Jdu v lesy rozlehlé.
Na každém strůmku pavučina bílá,
jak noc by byla samé navěsila
šátečky s perlami tam. A v tom, hle,
mne panímáma s nůší dohání
a pozdravuje. „Černou prý vám vzali.“
– Ba odvedli (vlas rovná na skráni).
„Nu, jen co pravda, koník dokonalý,
sám všim jsem si, ten síly vzhled, ten krok!“
– Což naše Černá! Nelekne se děla.
A měli jsme ji rádi; když teď rok
ji můj chtěl prodat – malá vyváděla!
Kůň měl ji nejradš, přes celou by ves
byl lít k ní, chodil za ní jako pes.
A včera (pán se třese, ba, je chladné
dnes jitro věru) – včera do města
jsme poslali ji – je tam nevěsta –
a ona s nářkem večer domů vpadne.
,Co pak se stalo, děvče? Pánbůh s námi!‘
dím zleknuta – a ona štká a štká,
až mezi pláčem vzlykne od koutka:
,Já viděla jsem naši Černou, mami!‘
,Eh, hlouposti,‘ řek táta drsným hlasem.
,Ne, tati, věřte, Černou viděla jsem.
U nádraží stál koní houfec celý,
a vojáci je na vůz vyváděli.
Já poznám Černou, je tam mezi nimi,
a vzkřiknu: Černá! – již si povšímá,
pozdvihla hlavu, stříhá ušima
a hledí na mne zraky radostnými,
a krok, dva – chtěla rozběhnout se ke mně,
v tom voják uzdou trh a ved ji z davu,
však ještě po mně otočila hlavu
a mami – mami – zařejtala temně.‘
A vyběhne štkát ven na naše humna.
Já pravím: ,Jdi mi – holka nerozumná,‘
a rozsvítit chci – tmí se nějak, spíše
než jindy – myslím, v deštivých těch dnech,
a po lampičce sahám do almary.
A tu náš táta: ,Ještě toho nech!‘
však nějak měkce, nejistě a tiše.
No, slzel, myslím, též on, táta starý.