Jak voněly lesy,
jak dýchal mech,
jak blýskala záře po stromech!
Teď žluva vykřikla kdesi.
Než jinak byl klid
v té hlubině šeré,
kde k předu krok maně
se po špičkách bere,
by nerušil laně,
jež k říčce jde pít.
Jak lesů a skal
duch ve tmách by stál
a prst ke rtům vztáh,
z nás každý šel plach
v to odpůldne letní „Na říčkách“.
Leč z houštiny setmělé
přišli jsme v mýtiny
jasné a veselé,
kde ssály květiny
slunečné pocely;
zář šlehla v líce,
divizen hořely
vysoké svíce,
jako by měl tu dnes ve dne skon
sejít se s chotí svou Oberon.
Jak oblaka táhla, jak bzučel hmyz,
jak pomněnky svítily nad tyrkyz!
A zase pak šero,
smutek a hloub,
pestrých hub stero;
kam jen krok vstoup,
suchý list vzdych.
Kouzlo však ticha bylo již smeteno,
hovoru živě se točilo vřeteno,
dětský zněl smích.
Oči všem plály,
rty se jen smály
jako těch jahod vonících nach,
kde slunný byl svah,
v to odpůldne letní „Na říčkách“.
Co ve vzduchu hudby,
co na květech včel!
Jak zpíval by v oblaku Ariel
a o lásce, o mládí hud by.
Chmurně se mračily velké jen balvany,
ty celé omšené a ty tak servány,
jak se tu v zakletí
tyčí už věky.
Ale již slyšeti
jásot je řeky.
Mladá a divá,
letí a zpívá,
setmělé lesy s obou stran;
tu vlna se tříští,
tu druhá v mžik příští
se se smíchem vrhá přes balvan.
Ó, cos z toho překotu,
šumu a výskotu
jako by padlo mi v duše chlad.
Jak by se vracela
síla mi k životu,
jako bych znovu měl jej tak rád,
zase byl mlád;
mohl se přes všecky překážky nésti,
setřásl vše, čím duše má trpěla;
věřil jsem v štěstí
a vítězství snah,
a svět mi byl prach
v to odpůldne letní „Na říčkách“.
Jak záhy žár zchladl a zhasl vznět!
Již nevěřím zase, že lehko vpřed,
a v skepsi zřím na vše jako dřív.
Leč chceš-li být, Spánku, milostiv,
mně vrať, co proud splách,
a zanes mne v snách
v to odpůldne letní „Na říčkách“.