Již nevím sám, jak dlouho v myšlénkách
jsem bloudil nocí města po ulicích
kol domů mračných, zamlklých a spících
a v řídkém blátě, prach jak déšť byl splách’!
Je temno kolem, a mne divnou mocí
cos táhne dál a štve tou smutnou nocí,
jak tápaje tmou, kaluží se brodě,
bych tělo s duší uvésti měl k shodě,
jak v koutech všech by smálo se to suše:
Nač čeho dbát, když bahnem bředne duše?
Ó, duše, duše! Duše má a všech,
kdož tady dole zápasí a dřímou,
proč opustila’s dráhu svoji přímou,
jež po nadhvězdných vede oblastech,
a čisté dítě nebes modré sféry,
proč zbloudila jsi ve svět tento šerý,
kde zmíráš nudou, úzkostí a žalem,
co peruť tvá se sněžná třísní kalem?!
Ó, zdá se mi, jak nocí bloudím dnes,
jak byl bych kdysi se závratné výše
kams do jezera na dno slizké kles’,
kde těžce se a namahavě dýše,
ne sám, sta jiných padlo mžikem se mnou,
a teď tu všichni, zakleti v říš temnou,
v níž sotva kdy se bludný paprsk láme,
se chvějem, bijem, rvem a objímáme.
Z nás každý k světlu, k blankytu byl stvořen,
leč v bahno hloub teď vrývá se náš kořen,
a jen ta duše, kdys tak bělostná,
chce ještě vzhůru z temnot kalných klína
a na svůj azur jak se rozpomíná,
se svíjí hořem bolestným a lká.
Je jako leknín, který v kalu tůně
po záři slunce, po blankytu stůně,
výš touží, výš, vždy výše pne se z hloubi,
až jedenkrát se přece dopne světla,
a nad tůní, hle, jež se s mrakem snoubí,
již bílá růže oslnivě zkvetla.
Ó, zda a kdy ty duše též se zvednou
z tmy propastí, kam hřích a blud je strh’,
zda v čistou zář se dopnou ještě jednou
a bílou růží vplují na povrch?
Své oči zved’ jsem. Hle, tu nad mou hlavou
sta světel bílých září nocí tmavou,
a oko mé jak tam se upíná,
mně zdá se to jak tůně hladina,
kde duše, které z prohlubní a slují
k ní dopnuly se, jako leknín plují...