PSÁNO PŘI VYPUKNUTÍ HLADU V ITALII
ROKU 1898.
O, myslím si na vás a nemyslit, snaha je marna,
vy obrazy, sochy, vy na mramor utuhlí snové,
tam v palácích nádherných na březích šumného Arna,
vy Madonny snivé, jimž nad čelem červánek plove,
vy Venuše, nymfy, jichž tělo jak plamen když šlehá,
tak vysoký, bílý a paianem krásy své zpívá,
vy světice cudné, jimž v očích spí stlumená něha,
vy Flory, jimž z očí se věčný máj na zemi dívá!
Tam v palácích nádherných zticha tak sníte a sníte,
jak z mistrů svých duše jste vyšly v své nesmrtné kráse,
co vám je, že země až v nitru svém otřásat zdá se,
co vám je, že zmítají venku se vichřice líté?
Je jaro, je jaro, je veselý měsíc už růží,
a v giardino Boboli laury a azalky kvetou,
leč výkřik tak děsný, až prsa se úzkostně úží,
kam slavičí zpěv jenom vpadal svou líbeznou větou,
k vám zalétl nyní. Vzkřik hrozný, jenž srdce krev třebá,
jenž letí jak vichr a přehluší vichr a moře,
a ve kterém zmítá se zoufalství, kletby a hoře
jak na podzim listí: Chcem’ chleba, ó chleba, ó chleba!
77
A potom jste slyšely lání a hrozby a stony
a zuření matek, jimž u prsou dětský ret kvílí,
a ohlušný hukot, jak na poplach houpané zvony,
a dunění bubnů a pušky, z nichž v davy s střílí...
A vy jste se zachvěly bázní a chvíte se dosud,
jak kol by se valil samsám veliký drtící Osud,
vy chvíte se, víte i ve snu svém sladkém a tichém,
ó, Madonny snivé, ó, Venuše s bujnými vlasy,
že umění, krása je výčitkou, dráždidlem, hříchem
vždy v planoucích očích té ubohé, hladové massy,
že málo tak stačí, tak málo, ach, málo je třeba,
by vyrvala z rámů, by mramor váš bílý a božský
tu s podstavce strhla a rozmetla na smutné trosky
ta ruka, jež marně se vztahuje, žádajíc chleba.
Vy chvíte se, chvíte, a venku dál reptají davy,
jak rozvratů světa by den to již nastával prvý,
a sladký vzduch jara, tak prohřátý sluncem a zdravý,
je prosycen prachem a lidskou čpí prolitou krví.
Ó, Pane, ó, Pane, zde sestup a ukaž se divem
a na chleba proměň tu balvany zvětralé skály,
pro výčitku němou, jež ve zraku dětí plá tklivém,
a pro muka, matky jež bez rady na prsou pálí,
a pro úzkost oněch, jež jiskrou z tvé tvořivé duše
tu vstaly jak zázrak, jak na zemi slétlá část její,
a davy co žádají chleba, v tak bolestné tuše
tam v palácích nádherných zticha se chvějí a chvějí...!
78