BĚLOUŠKOVÉ.
I.
Po bílé silnici, jež od lesa se vine,
v lip krásné aleji, za léta vždy tak stinné,
teď, večer v podjarní a po červáncích k tomu,
v kočáře prastarém jel farář Člunský domů.
Dva dni jen v Praze byl, však má jí dosti zas,
té Prahy vířící, na dlouhých roků čas,
té tísně v ulicích, té vády, toho šumu,
kol sterých drnčení, jež ruší každou dumu,
i vzduchu těžkého i nových ulic spleti,
kde pole bývala, když do vzpomínek letí,
ba skoro ještě teď se hlava točí mu,
a aby rychleji jel, káže kočímu.
Ó, jak mu blýsknuly zas oči, vším už tupé,
když luhy venkova ze svého zdravil kupé,
cest přímky sbíhavé a rolí černé hrudy,
zkad vrány vylétly, střech vesských chumáč rudý
a bílý kostelík, zahrádky s úly včel!
A pak, jak léta již by byl jej neviděl,
111
kraj vítal milený, svůj koutek jihočeský,
ty táhlé výšiny s rybníků, stružek blesky,
neb letos záhy tak se hnuly všude ledy,
a tak, ač dosavad je neviděly hledy,
přec, jaro že jde blíž, už cítil les i luh,
a jeho perutí jak chvěl by se již vzduch.
Však touha po klidu již stála v jeho zraku,
když farář vystoupil z burácivého vlaku
a v archu usedl, jež přečkala již věky,
balíky u nohou, na polštář málo měkký.
Pan farář Člunský byl tak padesátník as,
jen málo prošedl však skrání jeho vlas,
tlusťoučký, kulatý, lalůšek pod svou bradou,
kdy jiným vrásky již se hustě na líc kladou,
tak dosud čiperný a svěží, pohyblivý,
lidského zdraví byl a klidu obraz živý.
Teď, co zhas’ červánek a jako němý taj
tu ležel kolemkol ten milý jemu kraj,
v myšlénkách předhonil už koní svých pár starý
a stanul v teploučké a vlídné síni fary,
kde panna Terinka již nyní dozajista
naslouchá před prahem a večeři mu chystá.
Jak čile přiběhne, a bez vší pochyby
jen pozdravení dá a ruku políbí,
jej začne zpovídat, kde byt měl, byl-li drahý,
zda nezapomněl nic, co přivézti měl z Prahy!
Ó, má to všecko, má, ba ještě víc, než chtěla,
zde šátek hedvábný na svátek do kostela
jí darem přivezl! ó, zří tu radost teď!
a nahlas vybízí: „Jeď, Jirko, čerstva jeď!“
112
A Jirka koně švih’, a rychlej’ tedy jeli;
tu tam již světýlka z chat plála ve kraj stmělý,
a v koní poklusu, že k domovu šli, hbitém,
to jiskrou modravou zahrálo pod kopytem,
zde, onde vyskočil a vstříc jim zaštěk’ pes
a šlehnut, zakňučel. A mžikem byl tu les,
a cestou za lesem, nechť tmy se hrnul nával,
již farář domácí svůj koutek rozeznával:
tu rybník zamžený a dlouhá třasoviska,
tam známý polní kříž, a již tu byla víska,
a koně rozběhli se teprv silou jarou,
až kočí vzkřikl: Prrr! Vůz před Člunskou stál farou.
Vše, jak to předvídal náš farář, přišlo teď.
Hned panna Terinka tu stála, v ohni pleť,
jak stála u plotny, a balíky již brala,
zda jemnostpán je zdráv, se starostlivě ptala,
zda všecko přivezl. Však farář unavený
již toužil po klidu v své čtyři bílé stěny.
Tam rychle odkládal svůj těžký z cesty šat
a potom oddych’ si, jak v lenošku svou pad’:
„Jo, panno Terinko, to trýzeň není malá,
vy byste Prahu teď už ani nepoznala,
ty domy nesčetné, ten hřmot a šumot davů –
to člověk našinec jak ztrácel by tam hlavu!“
– No, sama ráda bych, tak jednou časně z rána,
když svolí jemnostpán, snad na sv. Jana,
však jemnostpán má hlad. – Tak dlouho, Bože, jet!
A s mísou kouřící už byla tady hned.
113
Při soustu výtečném a dobrém doušku vína
se cesty trampota tak rychle zapomíná,
a tak i pozvolna na farářových retech
se úsměv zahoupal jak motýl v rudých květech.
„A co se sběhlo zde?“ se tázal s úsměvem.
– Zde, jemnostpane, zde? Ach, co pak na ves sem
zabloudí nového! A přec! – A v úsměv stápí
se panna Terinka. „Nu, co pak?“ – Máme čápy! –
„Jak čápy?“ – Inu tak! Že jemnostpán jel tmou,
je nemoh’ viděti – na naší střeše jsou! –
„Co, tady na střeše?“ – Nu vidím, od počátku
že musím vyprávět. U sousedního statku
jak včera stála jsem, tu najednou zřím tedy,
jak fary na střechu se spustil k nám čáp šedý
a klape zobákem a chodí kol a kol,
jak sám by říkal si: Zde zvol si hnízdo, zvol!
Tu za mnou skřípne to, a otevrou se vrátka,
a v nich se objeví mi panímáma Krátká!
Nu, panno Terinko, slyšíte? čáp nás volá!
teď pomoc’ musíme – jsou u nás stará kola –
hej, Janku, pojď pak sem, na farské střechy výš
to staré kolo tam pro čápy připevníš!
Nu, Honzík tedy šel a vylez’ po žebříku,
a kolo na střeše jsme měli jako v mžiku.
Sic čáp hned odletěl, však trvalo jen chvíli,
již byl tu s čápicí, a oba dva se chýlí
vám moudře ke kolu, je pilně zkoumají,
hned se stran, uprostřed, pak zase po kraji,
však potom radostí nad krásným, pevným bydlem
vám počnou vesele svým těžkým třepat křídlem
a klepat zobáky a zrovna celé škály,
že jsme se upřímně tím všichni rozesmáli.
114
A tak je máme zde –
„Nu, to jsou pěkné věci!“
teď farář vyhrknul: „No považte jen přeci,
zde – čápi – na faře, co napadlo vás jen –
to člověk nemůže být z domu jeden den!“
– A co pak na tom je? – „Tak! pěkné mi to mravy!“
A farář rozčilen se do staré bil hlavy.
„Což se již, osobo, vám všecko v hlavě motá?
Vždyť neslušná to věc, a pak ta nečistota,
kde všecko svítit má od základu až v střechu.
Nu, čápi musí pryč – to takhle! pro neplechu...“
– Snad nechce jemnostpán? – „Jak pravím, na tom dost!“
– Ne, Bože, pro tohle že jemnostpán má zlost!
Vždyť čáp kde na hnízdo si snáší suché klestí,
tam za ním dostaví se záhy velké štěstí,
a hnízdo zkazit mu, ne, ne, to neudělá
náš dobrý jemnostpán, že říc’ to jsem tak smělá.
My doma v chalupě je měli rok co rok,
náš táta vždycky rád měl vážný jejich krok,
a sotva sluníčko že z jara zemi skrápí,
už říkal den co den: Tak, kdy pak přijdou čápi?
A štěstí měli jsme i v chalupě i v lánu,
pak jednou nepřišli – a táta náš byl v Pánu.
Tak, jak jsem viděla, že čáp si u nás sed’,
se celá zachvěju a myslím sobě hned:
To není jenom tak, ten přinesl k nám šotka,
a radost veliká teď jemnostpána potká,
snad bude děkanem, snad k faře přijde lepší,
nu, srdce radostí mi zrovna v těle křepčí,
115
a takhle jemnostpán – – –
„Eh!“ utrhl se kněz,
„co všecko pletete, vy ženská hloupá, dnes!
Zde čápů netrpím, a musí odtud honem,
jak moh’ bych omluvit ten pelech před patronem?“
– Tak k vůli čistotě! – zas hrkla bodrá žena,
tím tuhým odporem už všecka rozezlena –
nu vida, myslím si, že nečistoty více
tu střepy dělají a staré popelnice,
a nechť se jemnostpán již proto na mě durdí,
to čáp je boží tvor, a to je haraburdí
a k tomu pohanské – tak nevím, co je líp – –
Ó, panno Terinko, to jedovatý šíp
byl, jímž jste ranila teď prsa farářova!
Zprv zrak jen vytřeštil a nevydobyl slova,
neb starožitníkem byl celou duší svojí –
hle, tamto uren řad, zde šípy, mlaty stojí
a šperky, podkovy a starý, divný džbán.
Však dech zas popadnuv, zabouřil, rozhněván:
„Pryč, pravím, odtud pryč, až do duše se styďte –
mně tohle vyčítat! pryč! odtud se mi kliďte!“
Tu panna Terinka, již vidouc nebezpečí,
se dala do štkání a kvílí v bolné křeči:
– No, tak já tedy jdu, za práci mnoha let
když musí jemnostpán mě nyní vyhánět,
mě starou osobu, jež slouží ze dne k noci,
jak dcera vlastnímu by nesloužila otci,
můj Bože, Božínku, ach, já nebohé robě,
to za vše pěknou mzdu jsem vysloužila sobě! –
116
A ještě z chodby zněl dál pláčem její žal.
Pan farář z hluboka a těžce oddýchal,
a dlouho duněly pak jizbou jeho kroky,
co dávno padla ves již spánek ve hluboký.
II.
Když ráno druhý den se farář vzbudil ze snův,
už zas se usmíval. Však do vzpomínky klesnuv,
co v jeho světnici se včera večer dělo,
již v chmurných myšlénkách své bílé svraštil čelo
a těžce povzdychl. Pak ustrojil se hned,
a ranní modlitbou co chvěl se jeho ret,
v zahrádku pospíchal. Ta, třeba jenom malá,
jej vždy tak těšila, a ruka jeho dbala
vždy pilně záhonů. Však první pohled dnešní
ni hruši neplatil, již rád měl, ani třešni,
jež kvetla každý rok jak jeden bílý mrak,
dnes fary na střechu zamířil jeho zrak
a utkvěl předlouho. Ó, zřel je, čápy kleté!
To jistě čápice. Na starém kole plete
si hnízdo veliké. A nyní čáp sem padá,
sněť dlouhou přináší, jak v zobáku by hada
to nesl černého, jenž kroutí se a točí.
V tom čáp se rozhlédl, a chytré jeho oči
již shlédly faráře, a dvojích zraků pár
se díval na sebe, jak věčný měl by svár
už počít, farář tu, tam čáp v své výši srázné
a syčel hrozivě: „Nu, nu, ty starý blázne!“
dobrácky farář děl a pousmál se tiše.
Snad čáp byl zahlédl ten úsměv se své výše,
117
zas klidně odletěl, a farář odtrhnouti
ni oka nemohl, jak rákosí a proutí
tam splétá čápice a svazuje a rovná,
jak do večera již ta domácnost jich skrovná
by měla zastkvít se. Již ke mši volal zvon,
když farář pospíchal přes stezku, přes záhon
v svou faru, ještě v čas by došel do kostela.
Tu panna Terinka vstříc vyšla mu, kol čela
jí šátek bělal se, jej dobrým jitrem zdraví,
a farář děkuje svým vlídným kyvem hlavy
a chvátá v kostelík. A potom po mši svaté,
když nese snídani mu Marta jeho, klaté
ty čápy na mysli, a čekajíc, že zas
je vyhnat rozkáže, on mlčí, hladí vlas
a kašle rozpačit, a ona mlčí taky,
kams’ stranou zírajíc, by nemusily zraky
jich ani setkat se. Leč farář po snídani
jak jindy nezased’ si za stůl k oknu k psaní,
by spis svůj dokončil „Po stopách Keltických“.
Dnes šálek vyprázdniv, se z lenošky své zdvih’
a šel zas do sadu se dívat – na ruch čapí.
Hle, hnízdo roste tam, a dílo k cíli kvapí,
hned čáp se snáší sem, hned zase v dálku letí,
by nový přines’ drn a rákosí a sněti,
a farář, v biblický jak změnil by se sloup,
v ten chytrých ptáků um se stápí hloub a hloub.
A přišel večer pak, a pohasl den druhý,
o čápy na faře co sveden byl boj tuhý,
a farář doposud o čápech ani slova.
Jen panna Terinka je smutná jako vdova,
118
neb mluvit bojí se. Však přešel třetí den,
a mír se navrátil již zas do farských stěn.
Přes chvíli farář jde na čapí hledět práci
a přišed, povídá: „Ne, tihle chytří ptáci,
jak stavět umějí!“ – Ó, to jsou nezbedníci! –
se panna Terinka zasmála, štěstí v líci,
neb, že je vyhráno, už teď se domyslela.
A farář přináší pak šátek do kostela,
jejž dosud nedal jí, a ona skočí vpřed,
by k ruce žilnaté mu přitiskla svůj ret,
a v slzách děkuje, že vskutku ani neví,
čím zasloužila si – – –
A hlasné její zpěvy
zas farou hlaholí, a zaznívá smích jarý.
Tak čápi zůstali na střeše Člunské fary.
III.
Už dávno jara hlas se neozval tak záhy
jak tenkrát. Slunný jas a teplé, vonné vláhy
se rychle honily, a kdy vše jindy spává,
již stromy rašily, a čerstvá všude tráva,
kde haluz, na ní pták, kde jaký pramen, tek’,
a v sadech vonělo to vůní fialek.
Teď farář celý den byl skoro na zahrádce
a štěpil, rouboval, měl plné ruce práce,
že měkkých na tvářích se blýskal mu sled potu.
Však časem pustil rýč a v sladkou ptačí notu
se zabral jako v snách, jak zvoní to a hvízdá.
Pak okem přeletět i do čapího hnízda,
119
kde jedné na noze čáp bílý klidně stál
a píseň veselou si na svůj zoban hrál.
Tu musil usmáti se farář Člunský vždycky,
tak k smíchu dráždil jej i klid ten olympický
i klepot rozmarný. „Ty, ty!“ děl, čápu hroze.
V klepání ustal čáp, leč na své jedné noze
dál stál a ponořiv se v dumy, nížil hlavu.
Snad o tom dumal teď, proč farář po únavu
tu v sadě pracuje, proč kolem tolik změn,
proč farářův tam spis, už všecek poprášen,
se válí nedopsán, při písni pěnic zvučné
však možná také snil, zda žáby budou tučné.
Když panna Terinka teď, při své stojíc plotně,
si někdy vzpomněla, jak rozhněval se notně
pro čápy jemnostpán, vždy úsměv rty jí škub’.
No zprvu – služce tak vždy řekla – jako dub
vám byl náš jemnostpán a očima vám blýská,
že čápi musí pryč. A není dobrotiska
přec v světě většího, jak každý ve vsi ví to.
Však, myslím, druhý den už bylo mu jich líto,
a dnes už pro čápy vám nechal i těch střepů,
a s knih vám samý prach vždy ráno sotva sklepu,
nic nečte, nepíše, jen trochu řídí sad,
a to jen k čápům víc že může přihlédat.
Když venku tuhne zas, a povídám, že mrazí,
hned on: Ach, chudáci, ti čápi moji drazí!
A sotva venku vám jen zcela málo krápe,
už běží, povídá: Nu, vidíš, zmokneš, čápe!
Až někdy usmáti se musím tomu sama,
jak s nimi rozmlouvá, tak jako s dětičkama.
120
A nebylo to lží, co hospodyně děla;
náš farář spřátelil se s čápy svými zcela,
je při všem sledoval, byl s nimi skoro živ,
jak ráno vylétnou, se díval, a jak z niv
se zase vracejí a odletují znova.
Měl pro ně schystána vždy sterá sladká slova:
„Nu, pojď, můj běloušku – tak s bohem, filosofe! –
to, co pak, paničko, již zas tě starý klofe?“
A chtěje omluvit, že za čápy se fantí,
vždy hospodyni děl: „Jo, to jsou mudrlanti,
těm třeba rozumět!“
Však v odpolední čas
se bral vždy do polí a snil, jak zlatý klas
tu záhy zvedne se, a každý kvítek vítal,
jejž spatřil poprvé.
Kdys sotva dech že chytal,
se vrátil do fary. „Ó, v jaké žijem době,
jen, panno Terinko, to pomyslete sobě,
ten lotřík Jakoubek, duch zlý vjel do něho,
si zase přioral kus pole farského.
Já tedy k němu jdu a povím, co mě trápí,
a on, bych raději se staral o své čápy!“
– Můj Bože, Božínku, ne, tahle lidská zloba –
teď jekla Terinka – nu, znám Jakoubky oba,
to, jemnostpane, se jim zcela podobá,
a nic tu nespraví, než řádná žaloba! –
„Tu také podáme,“ zabouřil farář směle,
jak ortel psal by již pro svého nepřítele,
a mžikem za stůl sed’ a brejle svoje cídil,
dvakráte šňupl si, než ku psaní vše zřídil,
121
však potom – hodin stroj už několikrát hrk’,
a dosud nad listem farářův lítal brk – – –
Ach, panno Terinko, ne štěstí přišlo s čápy,
jak vy jste myslila! Jen starost vetkla drápy
faráři do srdce, a sotva boží sluha
že jednu odehnal, již křídlem šumí druhá.
To slunečný byl den, a poledne již skorem,
když farář na sadě zas pilným stihal zorem,
co čápi dělají. Teď právě v zobáku
si žábu přines’ čáp, a „Ty, ty kruťáku,“
mu farář zahrozil, v tom, tváře majíc bledé,
přilétla Terinka a „Pan vikář k nám jede,
už zde je!“ vyjekla a odskočila rázem.
Proč lek’ se, nevěděl sám farář, pustil na zem
svůj rýč, jejž v ruce měl, a v poprášeném šatu
vikáři spěchal vstříc a omlouval se v chvatu,
že právě v sadu byl, co Terinka se shýbá
a všecka zděšena, vikáři ruku líbá.
„Nu, co pak, do práce to skvostný máte háv!“
se vikář usmíval, „a jenom, že jste zdráv,
bratříčku, hlavní věc. A panna Terezka
je také svěží tak jak rosa nebeská,
však dneska horšiti se na mě nesmí v duchu,
sic vím, že dvanáctá jen hodina je duchů,
leč vikář Podhorský, ten nikdy nepostraší,
neb on jí stejně rád i bažanta i kaši.“
Se smíchem, v rozmaru do farské vešli síně,
a na stůl prostírat již chvátá hospodyně,
co farář vikáři své ukazuje urny.
Však jenom strojeně se usmívá, mrak chmurný
122
mu leží na čele, a plaše kmitá zrak.
Tak náhle přijede! to není jenom tak! –
si v duchu povídá – to něco vězí za tím,
však co jen, Bože, co? už napřed ledovatím!
Leč vikář stále jen měl nových vtipů příval,
vše s chutí jed’ i pil a jen se pousmíval,
než pannu Terinku, jak vejde do dveří,
vždy ostře, zkoumavě svým zrakem přeměří.
A po obědě pak při sýru, černé kávě
dí vikář, Terinka když vyšla z jizby právě:
„Už chudák stará je a sotva pro vše stačí,
snad přece, bratříčku, má pomocnici mladší?“
– Ach ne – tu farář děl – my služku máme starou,
ta, myslím, slouží zde, co fara naše farou,
a panna Terinka – – – „Tak“ – vikář v řeč mu vpad’ –
„tu panna Terinka svou příbuznou má snad!“
– Ne, nemá nikoho! – „No, bratříčku, já nechci
vás nutit k doznání, jsme všichni lidé křehcí –“,křehcí –“
V tom farář vyskočil, jak žahadlem tknut vosím,
a oči vyvalil. – Co znamená to, prosím,
ty divné otázky – – – „Já nevím, co je pravda,
ku mnohým stížnostem klep hloupý podnět zavdá,
a proto přijel jsem.“ A vikář v kapsu hráb’.
„Zde spis, jste obviněn, že na faru prý čáp
přilétl pojednou!“
– No, v tom přec není hříchu!
teď farář vybuchl do bouřlivého smíchu,
123
– ach, to se povedlo! ta duše bohaprázdná!
jež z pana vikáře si udělala blázna,
vždyť máme čapy zde, na farské naší střeše –
„Tak?“ vikář zakašlal, své dotýkal se pleše
a síní rozhlížel se, všecek rozpačit.
Však farář, okem svým jen na stížnost že kmit’,
už volal rozhorlen: – To Jakoubkova ruka,
on hradí vodu nám, jež na farská jde luka,
on nikdy nezmešká, kdy odpor může klást,
tu posléz přioral si zas pár farských brázd
a ještě udává! –
„Nu, neujde nám lehce,
však hnízdo čápí též se líbit mi tu nechce,
bratříčku, považte...“ – Ó, bez vší pochyby
se první na pohled vám hnízdo zalíbí! –
se farář hlučně smál. A po čapce již sáhl
a pana vikáře hned ve farský sad táhl.
Ač trochu rozezlen, že v léčku pad’ a dusil
v svých prsou vikář zlost, přec usmáti se musil
i on, když bílý čáp tu v obvyklé své pose
naň zlostně zasyčel a na jedné pak noze
dál dumal vznešeně jak nejbohatší opat
a náhle vzpomenuv si, cosi z hnízda popad’
a mžikem spolknuv to, na zobák zaklepal.
– Ó, ten má filipa! – se farář chválit jal.
A vikář, s úsměvem už stále k hnízdu patře,
děl: „Máte veselou to podívanou, bratře,
však čas je, musím jet.“
124
– Tak záhy? To je škoda!
snad panna Terinka nám ještě číšku podá! –
„Až jindy, bratříčku!“
A rychle zapřahali,
a v chvilce bílý prach se za kočárem valí.
Pan farář s Terinkou na farském prahu stojí,
a kočár stíhají až k lesu oči dvojí.
Co vikář přinesl, vykládá farář prudce,
a panna Terinka jen spráská suché ruce,
co chvíli volajíc: „Ó, tahle lidská zloba,
už, jemnostpane, tak – já znám Jakoubky oba!“
IV.
Máj s písní zavítal, a stromy počly kvésti.
V tu dobu čápice – ó, Bože, toho štěstí,
jež farář pocítil! – už na vajíčkách dlela.
Teď, jak jen ráno vstal a než šel do kostela,
u hnízda dlouho stál, a on, jenž nikdy sám,
co žena, nepoznal, byl dojat k hlubinám
tou péčí čápovou, již co den nyní vídal,
jak snášel potravu, jak hnízdo pilně hlídal,
jak rudý na zoban se snažil klepat sladce,
by radost udělal svých příštích dětí matce.
Tu farář s úsměvem jen kýval starou hlavou
a skoro po špičkách jen čerstvou chodil travou,
i panna Terinka, by čápů nebyl byt
otřásán, zlehounka vždy musí uzavřít.
Leč krůpěj hořká zas do plesu stekla číše.
To přišel záhy list, a vikář starý píše,
125
že nerad pomluvy neb klepů zlých se chytá,
však čápi na faře že věc je šlakovitá,
že řeči klevetné se šíří vždycky lehce,
sic nutit bratříčka že jako přítel nechce,
než přec, by uvážil... A přišel druhý list,
jak byl by do fary sám vniknul ancikrist,
to od patrona zas, že farář čápy hostí,
že fara beztoho je porouchaná dosti,
že hnízdo mohlo by i ublížiti krovu,
že – – – Farář dočetl a nemoh’ přijít k slovu,
jen jizbou přebíhal, až známky hněvu známé
si všimla Terinka. „Co je? Nu, vyhnat máme –
je, panno Terinko!“ – Co? čápy? To snad ne! –
„Ba ano, vyhnati je máme, čápy mé!“
– Ach, Bože, Božínku, se lekla žena zbožná –
to jemnostpane ne, to přece není možná,
já, jak jen hloupá jsem, bych opřela se tomu;
zkad čápy vyženou, ó, běda tomu domu!
Náš táta vyprávěl, jak vyhnali je kdes,
a čáp chyt’ oharek a málem celou ves
by pak byl vypálil, a jinde zase sídla
když přát jim nechtěli, tu čáp prý roztáh’ křídla
a do komína dmých’, až vyšleh’ z peci plamen,
a dítě popálil, jež stálo blízko kamen. –
Pan farář zapadal ve vážné, tiché dumy,
co činit nevěda a čí se chytit rad,
ba samou starostí div v nemoc neupad’,
jak vrchnost na jedné a čáp na straně druhé
se v duši utkali mu v dlouhé seči tuhé.
Pod hnízdem stoje teď, tak smutně k čápům hleděl
a děl: „Tak na faru jste přišli na pár neděl,
126
vy bělouškové mí, a nenašli jste asyl!
Teď abych vyhnal vás i hnízdo vaše zkazil,
tak, tak, mí mudráci – tam někde na Nile,
tam lépe hnízdíte na palmě ztepilé,
i v staré Indii, kde noci plné svitu,
i tam snad zavilý má pohan víc k vám citu!“
Tak za dnem vlek’ se den. Ó, měl je příliš rád,
své čápy! Něco však se – cítil – musí stát!
A tu zas odvaha se vrátila mu do žil,
sed’ náhle jedenkrát a psaní dlouhé složil,
vše vypsal patronu, jak z počátku to bylo,
jak hnízdo na faře též nebylo mu milo,
že slitoval se však, a párek čápů dnes
po práci jediný že jeho vzruch a ples.
„Již prosím, odpusťte to, pane hrabě, starci,
má prosba dětinská a odvážná je arci,
však vy tak laskav jste, ó, nechte mi je, prosím,
mé čápy, běloušky, již sní tu nad rákosím,
a když už dětinstvím se stáří hlásí u mne,
tu radost přejte mi, a čápům hnízdo umné
bych zkazil, nechtějte! Jen zřít kdybyste moh’,
jak milí, moudří jsou, co vtipu mají, vloh!
A nyní vyhnat je, kdy čekáme den každý
už mladá čapiska, mně bylo by, jak vraždy
bych měl se dopustit! Už pro ten žití div,
ach, račte starci být i čápům milostiv!“
Když panně Terince to psaní farář četl,
hlas třásl se mu tak, poznámku sem tam vpletl,
a ona v slzách zrak: „Cit neměli by v těle,
jak krásně jemnostpán to vypsal tady celé!“
127
Ó, bylo radosti to pak na Člunské faře,
jak zlatý byl by květ jim vykvet’ v tomto jaře,
když přišla odpověď, faráři k útěše,
že tedy zůstati již smějí na střeše
tam čápi na ten rok, ne víc však na rok příští.
Že vyhrál, faráři se oko dobré blýští,
a zvěst tu nemešká i čápům zvěstovati:
„Tak zůstanete zde, mí bělouškové zlatí!“
Leč zatím celou vsí již čísi vtip se trousil,
a nejvíc Jakoubek na čápech jazyk brousil,
neb proces vzteklou krev mu hrnul do tváří
a musil odvděčit se za něj faráři.
Ten mlčky všecko nes’, leč teď, kdy rozhodnuto
již bylo, vyplenit se chystal setbu tuto.
Hned příští neděli vykládal s kazatelny
o ptácích nebeských, jež stvořil Bůh, by dělný
lid písní okříval, by lásce učil lidi
k těm, kteří nesejou, ni nežnou, ale klidí.
O čápech hovořil, jak rozumný pták ten
svatého Františka byl druhem a jak ctěn
je v zemích dalekých, jak užitečný poli
a hostem chráněným, kde hnízdo své si zvolí.
Ó, mluvil ohnivě a s vroucností vždy větší,
že kostel neslyšel snad ještě také řeči.
Dnes pevně domů šel a jednu zář měl líc.
Však panna Terinka už pospíchá mu vstříc,
hned rukou kyne mu, hned na ústa prst klade:
„Sem, jemnostpane, sem – už čápi mají mladé!“
128
V.
Byl červen lahodný, sad stál již celý v květu,
a mladá čapiska se měla rychle k světu,
ba rostla, sílila před farářovým zrakem,
jenž dojat často snil teď žití nad zázrakem,
když viděl, na vrchol jak střechy jeho strmý
se snáší bílý čáp a mladým nese krmi.
I slzy krůpějka mu někdy v oči vklouzla,
té tiché radosti, té lásky, toho kouzla
on nikdy nepoznal. A potom v málo dnech
i křídla rostla jim, jak měla by už spěch
vylétnout z hnízda ven tam k rybníku a v močál,
též klepat zobákem je starý učit počal,
a záhy klepání se neslo v Člunské chaty
jak zvuky klepaček, když přijde týden svatý.
Faráři prchal čas, že rychlej’ nemoh’ pílet...
již mladí odbyli si první z hnízda výlet,
když farář jedenkrát, jak v novinách svých čet’,
se vzrušil velice a jásal, v záři hled:
„Ach, panno Terinko, toť nález znamenitý,
zde v Čechách nalezen zas šperk byl z bronzu litý,
památka keltická, i koruna, skvost pravý,
toť vzácnost nesmírná – to nade vše mě baví –
nu, musím, musím již se zase v práci dát,
ten spis svůj, víte-li, bych skončil nyní rád!“
A farář nedočkav a v novém touhy vzmachu
již sáhl po spisu a sfouknuv trochu prachu,
v něm jal se probírat. Tou dobou Terinka
se z jizby vykradla, neb spánku hodinka
129
jí byla nade vše a zvláště nad ty střepy,
i bronzů keltickychkeltických nad nález velkolepý.
Však sotva složila svou hlavu na klín prázdně,
hlas blízký zaslechla a vyskočila rázně.
To volal jemnostpán a nějak podrážděný,
až stáhlo úzkostí se srdce bodré ženy.
A létla. Na prahu pan farář čekal již
a listy nějaké v své ruce zvedal výš,
a hněv a zármutek se chvěl mu každým rysem.
„Tak, panno Terinko, se probírám tím spisem,
a listy scházejí mi dva tu zrovna v středu!“
– Můj Bože, Božínku! – hned ona, bázeň v hledu.
„Nu, kam se poděly, se ptám teď – farář přísně –
vy vědět musíte!“ A ona, plna tísně:
– Ach, jemnostpane, ne, jak vědět mohla bych,
vždyť ani nedotknu se papírů a knih,
jen že tak po ránu s nich trochu prachu setru,
snad někam zapadly při zavanutí větru – – –
„Ne, vše jsem prohledal, to pořádek mi čistý
je nyní na faře, z mé práce celé listy“...listy...“
– Můj Bože, Božínku! – zas ona s jekem novým.
„Vy tedy nevíte?“ děl farář. „Nuže povím
vám o těch listech sám!“ A hněvem rty jen hryz’.
„Vám dávno protivný byl učený můj spis,
vy vždy jste broukala na urny mé a střepy,
nic, ani slova teď, já nebyl hluch ni slepý,
a tak jste v zlobě své, jen přiznejte se přece,
mé listy, práci mou do žhoucí vrhla pece!“
– Ó, Pane na nebi! – se hospodyně lekla –
což myslí jemnostpán, že zlá jsem nebo vzteklá? –
„Ba jenom ze zloby...“
130
– Když, jemnostpane, tak –
se panna Terinka ozývá, v slzách zrak –
pak zůstat na faře tu den nemohu více!
„Jen jděte, jděte jen...“
– Zde na faře jak v klícce
jsem měla pořádek, však bude asi větší,
až budou ostříhat jej jiné ruce něčí! –
Hle, jaké žahadlo ta lidská měla včela!
S tou řečí bolestnou a trpkou odcházela
a s pláčem v kuchyni své oznámila služce,
že zítra odjede – a na vždy.
V tiché stružce
vesského života se zapěnila voda.
To „Z fary Terinka prý odjede“ se vbodá
jak rána všechněm v sluch, a všude hovor živý,
ten kněze lituje, ten vyptává se, diví,
a onen dokládá: Však ona říc’ si dá!
Však starý Jakoubek, škleb v líci, povídá:
„Nu vida, lidičky, tak bývá to, tak bývá,
samého od jara kde na střeše čáp zpívá!“
A zatím Terinka, co ve vsi ruch a váda,
již snáší věci své, je svazuje a skládá,
ač stále bohatší se slzy v zrak jí hrnou,
když nyní pomýšlí na budoucnost svou trnnou.
Kam kroky obrátí? Nu, nejdřív do Prahy
k své sestře zanese svůj osud neblahý,
leč pak, jak bude dál? Kde novou najde službu?
„Ach, panno Terinko!“ svou vřelou jevíc tužbu,
131
jí služka domlouvá, „jen proste jemnostpána,
vždyť on je dobráček a byla by to rána,
ó, Bože, co si tu jen počnem – zrovna k pouti!“
Však panna Terinka jen vážně hlavou kroutí,
ač sama posavad, že vše se zvrátí, čeká,
že farář řekne jí.
Ten, duše dobrá, měkká,
že takhle skončí vše, se ve snu nenadál.
Sám nyní přemýšlel, jak bude s farou dál,
až ona odjede, ten živý fary skřítek,
v svém srdci pocítil už ostré hrany výtek –
leč ona první přec roztrhla smlouvu v kusy,
a má-li dobře být – to ona přijít musí!
Tak oba čekali a marně. Druhý den
již Jirka odnášel balíky na vůz ven,
i kufr důkladný, pak velký ranec peřin,
a panna Terinka již sama za pár vteřin
tu byla – stírajíc si slzy horké z očí,
se ještě loučila. A do koní prásk’ kočí,
a ti se rozběhli...
Pan farář oknem zřel,
jak povoz uhání, jak mizí na dostřel
a jak pak zanikl za lesa hradbou tmavou.
Ó, vzdych’ si z hluboka a smutně kýval hlavou.
Pak zašel do sadu, jenž jitřní vůni dýše,
a slzy z očí se mu vyvalily tiše,
když čápům povídal, tak dojat vzpomínkami:
„Tak, čápi, vidíte, už jsme tu tedy sami!“
132
VI.
Se starým Šplíchálkem, jenž řídicím byl školy
a jako muzikant měl slávu po okolí,
náš farář jedenkrát – už lípy staré kvetly –
na návsi zastavil se v teplý den a světlý.
„Tak jak pak chystáme se na pouť? – přijdou hosti!“
– Ó, prosím, tužím se už, tužím, velebnosti,
dnes zkoušku měli jsme, vše lehce jde jak proud,
pan patron moh’ by sám si přijít poslechnout!
To „Bože, sílo má!“, to sbor je krásný velmi,
a jak když namastí, tak pěkně dneska šel mi,
pak píseň „Vůle Tvá!“...
A kantor pohyblivý,
sám dojat řečí svou, již líčil všecky divy,
jež k pouti přichystal, že sotva chytal dech.
Však farář neslyšel. V svých vlastních starostech
se ztratil tíživých. Jak bylo jinak loni!
To na pouť těšil se, to dlouho bylo do ní,
a všecko na faře již spělo živým ruchem,
že mohl poznat ji i chřípěmi i sluchem;
jak myška Terinka již sem tam pobíhala,
co chvíli bědujíc, že nebude pouť kalá,
však potom, po hrubé když sedli k tabuli,
ach, jaké pochoutky jim vábně kynuly,
že děkan každý rok vždy na jednu hrál strunu,
že mnoho poutí zná, leč nejlepší že v Člunu.
A letos! Terinka prý komus psala z Vídně,
a starou se služkou on živoří tu bídně,
jak teprv o pouti! to teprv bude čisté!
V tom kantor škubne jím. „Ó, velebnosti, vizte!“
133
V tu chvíli, s kantorem jak farář pohnul hlavou,
se nebe pokrylo jak clonou třepetavou,
a ta se vlnila svým cípem jedním k předu.
„To čápi!“ vykřikl náš farář, bázeň v hledu.
– Ba, čápi, čápi to, už na cestu se strojí! –
Však farář letěl již a v tísni, nepokoji
ubíhal do fary a jedním skokem v sad.
Ó, ještě přišel v čas: na hnízdě čápů řad
se loučil s domovem a faráře jak zhlídli,
zobáky klepali a zamávali křídly,
pak náhle vznesli se a odletěli s fary...
„Tak odešli i ti!“ si šeptal farář starý
a klesnuv na lávku, kde starý štěp se klene,
své oči upíral na hnízdo opuštěné
a v duchu provázel své čápy v modrý vzduch,
do výše oblačné přes proud i lán i luh,
přes šírých lesů stín, přes bílé horské hlavy
a slyšel křídel šum tak těžký, vítr lkavý,
jak sám by letěl již, do větru prsa boře,
a viděl nesmírné, ach, přenesmírné moře.
Pak náhle v skutečnost se vracel, střásal sen
a jako hnízdo to se cítil opuštěn...
Když ráno druhý den si Jirka stavil k střeše
už žebřík, rozmetat že hnízdo smí, se těše,
tu farář přistoupil a s úsměvem naň kýv’:
„Nech, musím hnízdo si prohlédnout ještě dřív.“
A již byl nahoře, ač trpěl na závrati,
a patřil do hnízda. „Tak, bělouškové zlatí,
to byl váš příbytek!“ nachýlen k hnízdu, šepce,
„jak moudře spleten je a jak je vystlán hebce!“
134
V tom cosi zabělat se viděl v hnízda věnci,
blíž přihlédnul a vzkřik’: „Ó, ejhle, zatrolenci,
vy čápi lotrovští! – Tak na mé práce kusu – –
no, počkej, chásko zlá!“ A plné špíny, trusu
již táhl z hnízda ven – své listy ztracené.
„Ó, chudák Terinka! ó, kdo pak vzpomene,
že ti by...“ bědoval a rychle slézal dolů.
A mžikem do fary a ku psacímu stolu
a dlouhý skládal list, do svého vnořen křesla,
pak kázal, služka hned by list do města nesla.
Pár přeletělo dní. List došel. Farář prudce
jej roztrh’, zasmál se a vesel mnul si ruce.
Ó, chudák nebohá! jak, ze zloby ji vině,
se na ní prohřešil! ó, to je hospodyně!
a jaké srdce má! Už zítra bude tady,
však bez ní o pouti by nevěděl si rady,
teď zachráněno vše – ten oběd po hrubé!
Ó, jistě jsi tak chtěl, náš svatý Jakube!
A ještě čtvero dnů do pouti bylo právě,
když panna Terinka se navrátila v slávě,
a byla hlučná pouť, a děkan říkal zase,
že samo oko již se na všem vděčně pase,
což jazyk teprve! Pan farář, úsměv na rtu,
jen chválil Terinku, svou starostlivou Martu,
jíž plesem hořel zrak a štěstím plálo líce...
– – – – – – – – – –
Však čápi na přesrok se nevrátili více.
135
OBSAH.
Několik stránek z denníku moderního poety.
Str.
Návštěva7
U dna13
Ó, neříkejneříkej...15
Stráž mrtvých18
Ticho20
Psáno po snu, v němž se mi zdálo, že jsem oslepl22
Probuzená moucha24
Studánko dušeduše...26
Fragment28
Psáno pro TebeTebe.
Štěstí33
Je to pravda, štěstí?34
Půjdeme spoluspolu...36
Jak včera37
Lesní tůň38
Ten okrouhlý měsícměsíc...40
Klášterní zahrada41
Večer43
Listy45
Pianissimo47
Naladění48
Růže49
[136]
Str.
Starý dub50
Nocturno51
Srdce TvéTvé...53
Důvěrné sloky54
Sviť, má stará lampolampo...55
Píseň57
Krásný den59
Cestou lesem61
Za světem63
Zimní sny65
Jiné básně.
Kolo osudu69
Noc74
Tvůrčí síla76
Psáno při vypuknutí hladu v Italii77
Koncem věku79
SmutekSmutek věcí81
V hlubinách82
V jitra šeři83
Mezi hroby84
Na Bledu86
V jeskyních škocijanských89
Láhev95
Primula minima98
Nevzbuzená větev100
Jitro nad Prahou102
Staré Praze106
Bělouškové.
Bělouškové111
E: jf; 2004
[137]