KONCEM VĚKU.

Antonín Klášterský

KONCEM VĚKU.
Jar. Vrchlickému.
Víc nebo míň, všem nám tu úzko bývá, kdy zdá se nám, že nad světem se stmívá, že chladne vše, že umění strom holý, a staré rány v duši znova bolí. Květ illusí už dávno opadaný, vzlet dávno shasl. Cizí tak a planý se zdá již sen, jejž snili naši otci na prahu věku, který dokonává a do bezhvězdné již se chýlí noci. Jak nudí láska a jak hořkne sláva! Proč žíti není, vším už přesycený věk zošklivuje číši jako ženy, v tvář kráse naplil. Zříme hřích své doby, leč síla všech se slední marně drobí, a v duších spleen a prázdno, v pažích mdloby. Co ještě chceme? Ten se do snů halí, ten chabé ruce do pěsti si balí, leč neudeří. V duši spáry dračí, se jiný v hrůze pod kříž Krista tlačí jak v bouři pod strom. Ale bouře není, 79 jen soumrak táhne. Jinak bylo věru, když předchozímu táhlo ku večeru, kdy pod kolesem velké revoluce se ještě země zachvívala prudce, kdy jako hudba nes’ se lidstva hlavou sen o lidskosti se svobodou pravou, jež jak dvě hvězdy v zamodralé dáli se kynout jim a volati je zdály, kdy naši otci s prahu chudé chýše řeč naši, dítě pohozené, zdvihli a jásali, že živo je, že dýše. Ké vidiny nám před zrakem se mihly? Co zříme my, když zrak se v dáli dívá? Víc nebo míň, všem nám tu úzko bývá. 80

Básně v knize Nové básně: