SMUTEK VĚCÍ.

Antonín Klášterský

SMUTEK VĚCÍ.
Benátskou lampu, jež v mé jizbě visí s hrou barevných skel, jak když jímá hoře pro jihu azur, který hrál v nich kdysi, a pro ten, který jimi chvěl, van moře. V mé staré skříni, plné ptáků, květů, to často praskne za nočního ticha, jak po jabotech, sladkém menuetu a po cínových mísách když si vzdychá. Ten starý kahan z červenavé hlíny, jenž v jizbu moji vnesen pro ozdobu, jak zpět by toužil ve hluboké stíny a v posvátný mír egyptského hrobu. A antické to zrcadlo mé z kovu, jež měděnky už plíseň kryje místy, se chví jak touhou, cítit v sobě znovu žen dávných profil, spanilý a čistý... 81