LESNÍ TŮŇ.

LESNÍ TŮŇ.
Tam hluboko v lesích, tam lesní tůň spí, ji ve smutek zaklel kýs čaroděj zlý; tam mrtvý klid, líný a stíny jen, stíny, pojď, drahá má, půjdeme potichu k ní! Tam prastarých buků je tajemná šeř, jíž kmitá jen měsíc a šelestí zvěř, a ze hlubin zticha tam smutně to vzdychá, tak smutně, ó, smutně tak, věř. A šli jsme dlaň v dlani a na ústech smích, dvě děti, dva ptáci, když jarní van dých’, a smálo se nebe a všecko kol tebe, a smálo se štěstí v tmě zřítelnic tvých. Leč smutnou tůň lesní jsme nenašli víc: hlať paprsků plná nám blýskala v líc, a stromy a skály jak planuly z dáli, jak sladce nám znělo to z hlubiny vstříc! 38 Co stalo se tady? – ten zázrak, ten div! Tak jasnou tůň lesní jsem nezřel co živ, snad sudba s ní klatá je právě teď sňata, že není tu smutno, jak bývalo dřív. Však starý strom šeptá, slyš, lidským jak rtem: Je tady jak bylo, však jiný jdeš sem, sám smutný a chmurný, zřel’s mraky jen, urny, a neviděl světla, jež planou tu všem. Ten starý strom lesní – proč měl by být lhář? Ó, lásko, jak tmavý jsi strhla mi šlář. Hle, z jezera hlatě jak v slunečním zlatě se usmívá dvojí nám přilnulá tvář... 39