ŠTĚSTÍ.

Antonín Klášterský

ŠTĚSTÍ.
Když ve štěstí svoje jsem nevěřil víc, jen na víry bolesti šumné, tu Štěstí, jak sluncem politou líc, jak zázrakem stanulo u mne. A v oku má hlubokou tajemnou šeř, Jak v pohádkách v starém je hvozdě: Já tolik jsem toužil, Štěstí mé, věř, a chvíli jen – přišlo jsi pozdě! A Štěstí mi s úsměvem podává číš, jak sladký as nápoj ten její! já po ní chci dlaň svou vztáhnouti již a nemohu – ruce se chvějí. A hlavou zas letí mi prožitý klam, a všecko zřím ve světle dvojím – hle, Štěstí mé kývá radostně tam, a já se v ně uvěřit bojím! 33