STUDÁNKO DUŠE...

Antonín Klášterský

STUDÁNKO DUŠE...
Studánko duše v nitro ukrytá, jak tvoje sestra v tmavých lesů hloubi, kde korun pne se střecha spletitá a modrooké pomněnky ji vroubí, já odstrčil jsem hluchých plesů číš, mně nechce se už mladého jich vína, a světa vír, kde čeká jenom tíž, svou náruč po mně marně rozepíná. Jsem zase svůj a tebe hledám zas jak v palné žízni poutník v šeru lesa, v tvé ticho prchám, kde mře země hlas, jen srdce tluče, jak když datel tesá do kůry stromu. Nad tvou hladinou, k níž slétali mých písní živí ptáci, kam srny snů mých s touhou jedinou pít chodily v čas, kdy se záře ztrácí, jen z holé dlaně abych z tebe pil, jak Narcis báje potichu se chýlím, svůj obraz hledám v duši nočních chvil, jak s bázní tajnou, že se v sobě mýlím. 26 Leč jak je slepé tvoje zrcadlo, ó, studánko má, jak jsi všecka smutná, co suchých listů v tebe napadlo, jak smetí jsi a plísní celá rmutná! A mnohý kámen těžký jako žal se svaliv se skal, zranit oko tvoje, leč ach, co já jsem na to všecko dbal, když skalily se, studánko, tvé zdroje? Já více světu nežli sobě žil, až stříbro tvoje pokrylo se prachem a táhly písně odtud na sto mil, a srny snů mých prchly v zmatku plachém. Však s pláčem, k tobě nachýlený, teď, hle, vybírám to žluté shnilé listí a všechen kal a rmut a všechnu smeť, již k tobě zavál vítr nenávisti, a vybírám i kámen tobě zlý, chci stříbrnou, chci čistou míti tebe – a plesám, jak se v tobě zrcadlí zas velké modré, velké modré nebe! 27