JITRO NAD PRAHOU.

JITRO NAD PRAHOU.
Janu Herainovi.
Pohádko stará, kamenná, již věky té svaté mojí vypravují zemi, ó, Praho má, zřím od dětství tvé vděky a zas tu stojím němý. A dívám se, jak říční parou ranní tvé v bídě, stáří nevadnoucí líce se ze závoje v tichém pousmání vždy noří víc a více. Jak stráž, jež k boku přitiskla si kopí, neb jako maják zdvihá se Vít svatý, a pod ním moře, jež se v mlhy topí a myje jeho paty. To moře domů, paláců a věží! Ty rudě svítí a ty zelenavě, jak měděnky jim plíseň léta leží na mohutné jich hlavě. 102 A ve všech barvách hraje celé moře, tu zlato, karmín, šeď i zeleň v směsi, a v dál se vlní, tam kde na obzoře se proužkem táhnou lesy. Hle, jitřní úsměv na vše dole padá! Jak chmurné chrámy svítí v jitra kráse, jak gothických těch dlouhých oken řada jim rudě zažíhá se! V těch stmělých chrámech spí už po staletí ta česká sláva tichý sen a hebký, a pokolení nových chorál letí přes bílé hrdin lebky. Tam pod klenbami leží staré knihy, kde v barev jas a ozdob umných tříseň jak odkaz přešlých v naše sny a tíhy je vryta naše píseň. Ó, slyším ji a slyším dusot kopyt a chropot děl, svist kulí ve svém snění a výkřik, když byl kalich žluče dopit, a minulosti hřmění. A šla tak těžce minulost jak Osud, že i v tom tichu, jak pláš na výsluní, ji slyším, Praho, jejím echem dosud jak zem když kolem duní. 103 Co přelétlo, vše vrylo v líce tvoje svou stopu tvrdou, bouřlivě i tiše, s fanfárou slávy nebo třeskem boje – co věk náš do nich vpíše? Ó, věk náš, věk náš! Často nepříteli, když rozbíjel tě, srdce bilo v hoři pro krásu tvoji, oči zaslzely, a dnes – sám syn tě boří! Tvou krásu boří se frivolním smíchem a maskou hesla kryje žízeň zisku a nezří věků příštích pod tím hříchem již soudnou padat misku. Již mizí svatyň přitlumené šero, portálů půvab, oblouky a štíty, tvých zahrad zeleň, v ulic tichých stero se dere zhoubce lítý. Již opouštějí, rýčem vyděšeny, i vlaštovky svých krovů asyl milý, a v noci slyšet v rumech tiché steny těch, kteří kdys tu žili. Ó, rozumím teď věštbě, jež zní prostě a přec tak smutně ku srdci mi sahá, že řekne vozka na kamenném mostě: Zde stála jednou Praha! 104 Ó, nebudou kol lada, rumy, trosky, dál bude se tu vlnit město všude, leč ono prosté smutné slovo vozky, žel, přece pravdou bude! 105