Pohádko stará, kamenná, již věky
té svaté mojí vypravují zemi,
ó, Praho má, zřím od dětství tvé vděky
a zas tu stojím němý.
A dívám se, jak říční parou ranní
tvé v bídě, stáří nevadnoucí líce
se ze závoje v tichém pousmání
vždy noří víc a více.
Jak stráž, jež k boku přitiskla si kopí,
neb jako maják zdvihá se Vít svatý,
a pod ním moře, jež se v mlhy topí
a myje jeho paty.
To moře domů, paláců a věží!
Ty rudě svítí a ty zelenavě,
jak měděnky jim plíseň léta leží
na mohutné jich hlavě.
A ve všech barvách hraje celé moře,
tu zlato, karmín, šeď i zeleň v směsi,
a v dál se vlní, tam kde na obzoře
se proužkem táhnou lesy.
Hle, jitřní úsměv na vše dole padá!
Jak chmurné chrámy svítí v jitra kráse,
jak gothických těch dlouhých oken řada
jim rudě zažíhá se!
V těch stmělých chrámech spí už po staletí
ta česká sláva tichý sen a hebký,
a pokolení nových chorál letí
přes bílé hrdin lebky.
Tam pod klenbami leží staré knihy,
kde v barev jas a ozdob umných tříseň
jak odkaz přešlých v naše sny a tíhy
je vryta naše píseň.
Ó, slyším ji a slyším dusot kopyt
a chropot děl, svist kulí ve svém snění
a výkřik, když byl kalich žluče dopit,
a minulosti hřmění.
A šla tak těžce minulost jak Osud,
že i v tom tichu, jak pláš na výsluní,
ji slyším, Praho, jejím echem dosud
jak zem když kolem duní.
Co přelétlo, vše vrylo v líce tvoje
svou stopu tvrdou, bouřlivě i tiše,
s fanfárou slávy nebo třeskem boje –
co věk náš do nich vpíše?
Ó, věk náš, věk náš! Často nepříteli,
když rozbíjel tě, srdce bilo v hoři
pro krásu tvoji, oči zaslzely,
a dnes – sám syn tě boří!
Tvou krásu boří se frivolním smíchem
a maskou hesla kryje žízeň zisku
a nezří věků příštích pod tím hříchem
již soudnou padat misku.
Již mizí svatyň přitlumené šero,
portálů půvab, oblouky a štíty,
tvých zahrad zeleň, v ulic tichých stero
se dere zhoubce lítý.
Již opouštějí, rýčem vyděšeny,
i vlaštovky svých krovů asyl milý,
a v noci slyšet v rumech tiché steny
těch, kteří kdys tu žili.
Ó, rozumím teď věštbě, jež zní prostě
a přec tak smutně ku srdci mi sahá,
že řekne vozka na kamenném mostě:
Zde stála jednou Praha!
Ó, nebudou kol lada, rumy, trosky,
dál bude se tu vlnit město všude,
leč ono prosté smutné slovo vozky,
žel, přece pravdou bude!