NOCTURNO.

Antonín Klášterský

NOCTURNO.
Tmavá noc je, tmavá, tmavá, meluzina v kamnech skučí, přemítáním těžká hlava klesá tobě do náručí. Shrň své vlasy přes mé čelo, usnu tobě na rameni, utonu, kdy vše se stmělo, v bezdném moři zapomnění. V zapomnění světa hoře, na ty bouře, rány, žely, jakoby se vlny moře nade mnou již uzavřely. Jakobych tam (a ty nežel!) na dně moře ve hluboku bez pohnutí ve snách ležel na tisíce dlouhých roků. 51 Tak aby, až ze sna proudu vytrhne mě dlaň tvá bledá, zdálo se mi, že již k soudu mě to bílý anděl zvedá. 52