STRÁŽ MRTVÝCH.

STRÁŽ MRTVÝCH.
Je noc. Vše mlčí. Hvězdy množí se v mléčném pasu stříbrném, spí ptáci v hnízdech, lidé v loži, a nejhlouběj’ ti pod drnem. A měsíc z bílých mráčků časem stře nad nimi síť za ticha, a vánek táhne thují vlasem, jak když to mrtvý oddýchá. Jen tam nad novým hrobem v říze, hle, bílá svítí postava, jak z paprskové svojí příze když měsíc sám ji utkává. Jak slét’ by anděl míru bílý, jak nová socha z kamene, tak stojí tam a hlavu chýlí, rty němé, oči zamčené. 18 Svým nad rovem ta dívka svěží, než nový den se rozední, sen umrlých dnes tichý střeží, že přišla spat k nim poslední. Měsíc se krade v její stopu, rubášem větřík povívá, kde uschla krůpěj při výkropu, tam rosa padá chladivá. A v její tváři bledé, siné ni strach ni ples ni stesk ni žal – ó, jak bych rád dnes, mlžný stíne, ó, jak bych rád tě vystřídal! 19