PSÁNO PO SNU, V NĚMŽ SE MI ZDÁLO, ŽE JSEM OSLEPL.

Antonín Klášterský

PSÁNO PO SNUSNU,
V NĚMŽ SE MI ZDÁLO, ŽE JSEM OSLEPL.

Mně je dnes, jak bych zabloudil byl v lese. Ten hluboký a temný, listí třese se bez ustání, a mně zdá se, davy to kolem, davy šeptají, se radí, co počít se mnou, jak mě světla zbaví. Jsem souzen – vím – a slyším sykot hadí. A každá větev, v záři světla klamné jež vyčnívá, si ukazuje na mne, a každá snět, jak ruka svalovitá, mi brání dál, mě zdržuje a chytá, když prchat chci. A prchám... Pot se slívá mi na čele, a dlaň má oči skrývá, neb světlušky, jež větví na pokraji si sedly, uhly žhavými se zdají, jež namířeny na mě. Prchám stále a nevím, dojdu k chatě nebo skále; teď klesám, kořen jako had se natáh’ mi do cesty; již zvedám se, a v patách 22 že kdos mi, slyším. Pádím – kroky za mnou. Jim neuniknu – vím – leč s touhou plamnou dál letím, dál a nemám ani síly se ohlédnout, kdo v stopách mých to pílí, jen jeho stín, tak příšerný a dlouhý, s mým křižuje se za měsíční prouhy. Teď nelze dále – padám v hluché tiši. Sto větví kolem na pouta se spletlo, jsem svázán již, a kroky stále bližší, co ležím tu a chroptím: Světlo! světlo! 23