PSÁNO PO SNUSNU,
V NĚMŽ SE MI ZDÁLO, ŽE JSEM OSLEPL.
Mně je dnes, jak bych zabloudil byl v lese.
Ten hluboký a temný, listí třese
se bez ustání, a mně zdá se, davy
to kolem, davy šeptají, se radí,
co počít se mnou, jak mě světla zbaví.
Jsem souzen – vím – a slyším sykot hadí.
A každá větev, v záři světla klamné
jež vyčnívá, si ukazuje na mne,
a každá snět, jak ruka svalovitá,
mi brání dál, mě zdržuje a chytá,
když prchat chci. A prchám... Pot se slívá
mi na čele, a dlaň má oči skrývá,
neb světlušky, jež větví na pokraji
si sedly, uhly žhavými se zdají,
jež namířeny na mě. Prchám stále
a nevím, dojdu k chatě nebo skále;
teď klesám, kořen jako had se natáh’
mi do cesty; již zvedám se, a v patách
22
že kdos mi, slyším. Pádím – kroky za mnou.
Jim neuniknu – vím – leč s touhou plamnou
dál letím, dál a nemám ani síly
se ohlédnout, kdo v stopách mých to pílí,
jen jeho stín, tak příšerný a dlouhý,
s mým křižuje se za měsíční prouhy.
Teď nelze dále – padám v hluché tiši.
Sto větví kolem na pouta se spletlo,
jsem svázán již, a kroky stále bližší,
co ležím tu a chroptím: Světlo! světlo!
23