FRAGMENT.

Antonín Klášterský

FRAGMENT.
Jsme jiní nežli jiní jsou, a jiná je naše láska. Od prvních let mládí, kdy pohádkou se luznou zdá být život, a snad už dříve, hned jak od hvězd slétly, se počly hledat v touze naše duše a našly se tak pozdě. Poledne se zvoní, však nám se zdává, že to zní už Ave, neb zatím už jsme v knize žití přečtli tak mnohou stránku, na níž psala bolest, a ze svých snů jsme pochovali mnohé a u mohyly drahých srdcí stáli. Tak neznáme již ony sladké chvíle, kdy v roztoužení ret jen šeptá retu svou lásky báj, kdy, zdá se, všecko kolem že pro lásku jen stvořeno; nám cizí je mluva květů, schůzky při měsíci, jenž, němý svědek, s milenci rád chodí, a hvězdy, ony důvěrnice lásky, nám nenosí zvěst sladkou. Ruka ruku jen pevně tiskne bez slova a vzdechu, a v tom je všecko, co si říci máme. 28 Jen duše duši, krvácejíc dosud ze starých ran svých, tiše otvírá se a ve úsměvu družky slzy suší. A jestli láska slovo někdy hledá, pak zní to tak jak melodie tichá: Tvá hlava těžká, polož si ji ke mně, již silná buď, má duše, já jsem s tebou! A v zpomínání těch, kdož drazí srdci nám odešli, a všeho, co vzal osud jak těm, jenž loupí porouchané lodi, jež přihnala bouř k nehostinným břehům, a pohledem, jenž letí z oka v oko, se rovnají a tiší duše vlny, jak šel by po nich Bůh. A to je Láska. Leč že jsme zvykli žíti v odříkání a před novou vždy ranou jen se chvěti, my lekáme se sami toho ticha, jak před bouří by byl to poklid klamný, a chýlíme své hlavy jako v bázni, jak ptáci dva na strmém v lese stromě by říkali si: Bože, teď to práskne! A po chvíli, kdy vše se zapomíná, kdy s retem ret a duše splývá s duší a srdcí dvou zní tlukot v jednu píseň, my ptáme se: Zda smíme býti šťastni, zda nerouháme se tím svojí sudbě, zda zloba její smích náš nezaslechla a nepřikvačí, aby odtrhnula nás od sebe jak vichřice dva listy, jež k sobě spadly, v různé žene strany, a zdali smích náš nezvrátí se v slzy? A potom vše, co přešlo v žití bojích, 29 ty ztracené sny, snahy pošlapané a bolesti, jež sotva pohrobeny, se zjevují nám, před oči se staví jak na hostinách králů v plném kvasu se utracených zjevovaly stíny, a před nimi jak hasla sálů světla, na ústech našich zmírá bledý úsměv. Tak bylo včera a dnes jinak není, jsme jiní nežli jiní jsou, a jiná je naše láska – – – – – 30

Básně v knize Nové básně: