Jsme jiní nežli jiní jsou, a jiná
je naše láska. Od prvních let mládí,
kdy pohádkou se luznou zdá být život,
a snad už dříve, hned jak od hvězd slétly,
se počly hledat v touze naše duše
a našly se tak pozdě. Poledne se zvoní,
však nám se zdává, že to zní už Ave,
neb zatím už jsme v knize žití přečtli
tak mnohou stránku, na níž psala bolest,
a ze svých snů jsme pochovali mnohé
a u mohyly drahých srdcí stáli.
Tak neznáme již ony sladké chvíle,
kdy v roztoužení ret jen šeptá retu
svou lásky báj, kdy, zdá se, všecko kolem
že pro lásku jen stvořeno; nám cizí
je mluva květů, schůzky při měsíci,
jenž, němý svědek, s milenci rád chodí,
a hvězdy, ony důvěrnice lásky,
nám nenosí zvěst sladkou. Ruka ruku
jen pevně tiskne bez slova a vzdechu,
a v tom je všecko, co si říci máme.
Jen duše duši, krvácejíc dosud
ze starých ran svých, tiše otvírá se
a ve úsměvu družky slzy suší.
A jestli láska slovo někdy hledá,
pak zní to tak jak melodie tichá:
Tvá hlava těžká, polož si ji ke mně,
již silná buď, má duše, já jsem s tebou!
A v zpomínání těch, kdož drazí srdci
nám odešli, a všeho, co vzal osud
jak těm, jenž loupí porouchané lodi,
jež přihnala bouř k nehostinným břehům,
a pohledem, jenž letí z oka v oko,
se rovnají a tiší duše vlny,
jak šel by po nich Bůh. A to je Láska.
Leč že jsme zvykli žíti v odříkání
a před novou vždy ranou jen se chvěti,
my lekáme se sami toho ticha,
jak před bouří by byl to poklid klamný,
a chýlíme své hlavy jako v bázni,
jak ptáci dva na strmém v lese stromě
by říkali si: Bože, teď to práskne!
A po chvíli, kdy vše se zapomíná,
kdy s retem ret a duše splývá s duší
a srdcí dvou zní tlukot v jednu píseň,
my ptáme se: Zda smíme býti šťastni,
zda nerouháme se tím svojí sudbě,
zda zloba její smích náš nezaslechla
a nepřikvačí, aby odtrhnula
nás od sebe jak vichřice dva listy,
jež k sobě spadly, v různé žene strany,
a zdali smích náš nezvrátí se v slzy?
A potom vše, co přešlo v žití bojích,
ty ztracené sny, snahy pošlapané
a bolesti, jež sotva pohrobeny,
se zjevují nám, před oči se staví
jak na hostinách králů v plném kvasu
se utracených zjevovaly stíny,
a před nimi jak hasla sálů světla,
na ústech našich zmírá bledý úsměv.
Tak bylo včera a dnes jinak není,
jsme jiní nežli jiní jsou, a jiná
je naše láska – – – – –