VEČER.

VEČER.
Zvon již dozněl, kolkolem tmou vše zahaleno; rozsviť lampu nad stolem, drahá moje ženo! ve dne v práci duch i páž, večer však, ten celý náš, sladké štěstí věno. K hrudi mé skloň hlavu jen jako v dobách bolu, ať vím, že to není sen, že jsme sami spolu; spolu – po těch rocích běd, sami – jako dvojí květ na jediné stvolu. Zde tak ticho, vichrů let o náš byt se láme; pověz, pověz, kolik let už se, drahá, známe; zlých i dobrých roků řad, a my toho povídat tolika si máme. 43 Ze vzpomínek, nadějí tiché sny si spředem, že teď půjdem měkčeji, když jsme šli už ledem, a že po všem příkoří znova růže zahoří na tvém líci bledém. Tichý večer, milá síň, v kterou měsíc sahá, odpočiň si, odpočiň, duše moje drahá! Úsměv tvůj tak veselý – vždyť my tolik trpěli pro ten kousek blaha! Však ten večer jediný za ten zápas stojí, z duše mojí hlubiny písní mrak se rojí. Světlušky ty zářivé krouží, planou nejdříve kolem hlavy tvojí. 44