LÁHEV. (Fantasie.) John Milter, starý Columbijský rybář,když navracel se jednou ve svém člunuz šírého moře ku svým rodným břehům,zřel v dáli – on však oči měl jak orel –jak po vlnách se houpá temný předmět,jenž, jak jej vlna podávala vlně,se někdy zalesk’. Zamířil hned člunemk té divné skvrně, honil ji a stíhal,až dostih’ jí a vynes’ z vody – láhev.Ta jistě dlouhou konala již cestupo oceáně podle svého vzhledu,a starý rybář potichu si zaklel,vždyť byla to jen prázdná stará láhev,střep bezcenný, a láhev dobré whiskyjej mohla smířit. Kdo ji hodil v moře?Snad byl by ji tam do vln vrhnul zpátkyv své první zlosti, ale potom vida,že zamčena je, uzavřena pevně,jen starou hlavou zakroutil a složivji na dně člunu, mířil znova k břehu.Zde člun svůj vytáh’, rozbil hrdlo láhvea sáhl do vnitř. Vyňal plný žasupruh papíru a na něm těžce četl:„Loď naši „Sea-maid“‚Sea-maid‘ stihla strašná bouře95na oceáně velkém, není spásyjiž pro nás, voda do lodi se valí,a spějeme s ní všichni zvolna ke dnu.Ta láhev nese od nás slední pozdrava spolu zvěst, jež nemá zhynout s námi,že v šířce (a tu čísla stála) našlijsme krásný, nový, liduprázdný ostrov.“John Milter čet a četl zase znova(i kapitána jméno pod tím stálo)a protíral si oči jako po snu.Ó, bůh ví, kolik myšlének teď šlehlomu starou hlavou v přeletu a spěchu.Kus nové země! A on sám ví o ní,z všech lidí sám! Což, kdyby všecko tajila sám se vydal s rodinou svou k výspě,ji zaujal a svou prohlásil půdou?A myslí jeho táhl vábný obraz,jak bohatého ostrova je králem,jak honí, loví, po lesích se toulá,jak na kožích si hoví, pije whiskya poroučí a vládne. Sám se usmáttěm musil snům, a napadlo ho, rychleže úřadům dát musí o všem zprávu,snad odměny že získá – dál však váhal,neb jak tu seděl před hučícím mořemsám na skalině, lákalo jej znovuse zamysliti nad tou divnou zvěstí.Loď vypraví se – myslil, to je jisto,ten ostrov zajmout, a co bude dále?Snad jiná velmoc, také půdy chtiva,tu bude chtíti vyrvat drahou kořist,a vzplane válka. Krví lidskou zbarví96se vlny moře, na krev pláčem zrudnoupak oči matek, jimž to vezme děti.A zatím v ostrov připlaví se z dálkysta dobrodruhů, žízeň zlata v očích.Ti počnou kácet lesy, které dosudse v svatém tichu zdvihají tam k slunci,a kramařiti počnou, hledat, loupita navzájem se šidit, bít a vraždit.Kéž nemýlí se zvěst, že není lidína oné výspě! nebo ký jich osud,tam jsou-li přece! Slyším zvonit pouta,jež připínají divochům těm vzdorným,a plantáže už vidím v šíré dálce,kde pod údery holí, šlehem bičůzní lidí skřek, a pot jich s čela teče,by na zlato se měnil. Žádné štěstítam vzpláti nemá, jenom žal a bolesta mor a hlad a bída, nemoc, vraždaa děs a hrůza, otroctví a trýzeňse přenésti tam mají z všeho světa.Že mají? vskutku? vždyť to v mojí ruce! –se usmál starý, vrásek plný rybářa papír zved’ a roztrhal jej v kousky.Jak na ten mžik by býval jenom čekal,se od moře zdvih’ prudký silný vítr,ty bílé proužky vznesl na svých křídlech,že mihly se jak bělásků roj v luhu,a nad mořem je spustil. Ustrnulese za nimi mžik díval starý rybář,pak vstal a odkop’ střepy láhve v moře.97