LÁHEV.

Antonín Klášterský

LÁHEV.
(Fantasie.)
John Milter, starý Columbijský rybář, když navracel se jednou ve svém člunu z šírého moře ku svým rodným břehům, zřel v dáli – on však oči měl jak orel – jak po vlnách se houpá temný předmět, jenž, jak jej vlna podávala vlně, se někdy zalesk’. Zamířil hned člunem k té divné skvrně, honil ji a stíhal, až dostih’ jí a vynes’ z vody – láhev. Ta jistě dlouhou konala již cestu po oceáně podle svého vzhledu, a starý rybář potichu si zaklel, vždyť byla to jen prázdná stará láhev, střep bezcenný, a láhev dobré whisky jej mohla smířit. Kdo ji hodil v moře? Snad byl by ji tam do vln vrhnul zpátky v své první zlosti, ale potom vida, že zamčena je, uzavřena pevně, jen starou hlavou zakroutil a složiv ji na dně člunu, mířil znova k břehu. Zde člun svůj vytáh’, rozbil hrdlo láhve a sáhl do vnitř. Vyňal plný žasu pruh papíru a na něm těžce četl: „Loď naši „Sea-maid“‚Sea-maid‘ stihla strašná bouře 95 na oceáně velkém, není spásy již pro nás, voda do lodi se valí, a spějeme s ní všichni zvolna ke dnu. Ta láhev nese od nás slední pozdrav a spolu zvěst, jež nemá zhynout s námi, že v šířce (a tu čísla stála) našli jsme krásný, nový, liduprázdný ostrov.“ John Milter čet a četl zase znova (i kapitána jméno pod tím stálo) a protíral si oči jako po snu. Ó, bůh ví, kolik myšlének teď šlehlo mu starou hlavou v přeletu a spěchu. Kus nové země! A on sám ví o ní, z všech lidí sám! Což, kdyby všecko tajil a sám se vydal s rodinou svou k výspě, ji zaujal a svou prohlásil půdou? A myslí jeho táhl vábný obraz, jak bohatého ostrova je králem, jak honí, loví, po lesích se toulá, jak na kožích si hoví, pije whisky a poroučí a vládne. Sám se usmát těm musil snům, a napadlo ho, rychle že úřadům dát musí o všem zprávu, snad odměny že získá – dál však váhal, neb jak tu seděl před hučícím mořem sám na skalině, lákalo jej znovu se zamysliti nad tou divnou zvěstí. Loď vypraví se – myslil, to je jisto, ten ostrov zajmout, a co bude dále? Snad jiná velmoc, také půdy chtiva, tu bude chtíti vyrvat drahou kořist, a vzplane válka. Krví lidskou zbarví 96 se vlny moře, na krev pláčem zrudnou pak oči matek, jimž to vezme děti. A zatím v ostrov připlaví se z dálky sta dobrodruhů, žízeň zlata v očích. Ti počnou kácet lesy, které dosud se v svatém tichu zdvihají tam k slunci, a kramařiti počnou, hledat, loupit a navzájem se šidit, bít a vraždit. Kéž nemýlí se zvěst, že není lidí na oné výspě! nebo ký jich osud, tam jsou-li přece! Slyším zvonit pouta, jež připínají divochům těm vzdorným, a plantáže už vidím v šíré dálce, kde pod údery holí, šlehem bičů zní lidí skřek, a pot jich s čela teče, by na zlato se měnil. Žádné štěstí tam vzpláti nemá, jenom žal a bolest a mor a hlad a bída, nemoc, vražda a děs a hrůza, otroctví a trýzeň se přenésti tam mají z všeho světa. Že mají? vskutku? vždyť to v mojí ruce! – se usmál starý, vrásek plný rybář a papír zved’ a roztrhal jej v kousky. Jak na ten mžik by býval jenom čekal, se od moře zdvih’ prudký silný vítr, ty bílé proužky vznesl na svých křídlech, že mihly se jak bělásků roj v luhu, a nad mořem je spustil. Ustrnule se za nimi mžik díval starý rybář, pak vstal a odkop’ střepy láhve v moře. 97