ZIMNÍ SNY.

ZIMNÍ SNY.
Již na stromech je listí co den míň, a pod nohama studí vlhká země, pojď, zavři pevně naši teplou síň, má ženo drahá, blíž se přitul ke mně! K nám ani tenkou dveří skulinou se neprotáhne zima, jež se blíží, a pohádkou nám bude dětinnou zvěst vánic prudkých, zasypaných chýží. Nám ve snách dále louky budou kvést, a pěšiny se v zralých ztrácet polích, květ z dálky vonět u vysněných cest, a ptáci jásat s větví, dávno holých. Mám staré knihy jako čaroděj, z nich celý máj si vykouzlíme znova, šum bříz, včel bzukot, vlny hlasný rej, motýlů skvoucích křídla perleťová. 65 A půjdem lesy, o jichž temnou hráz se peruť vichru obrovitá láme, kde staré buky budou vítat nás svou jemnou písní jako staré známé. Nám bílý motýl bude průvodčím, jenž k nejměkčímu dovede nás mechu, v němž červánku nach s tichým kouzlem svým nám nad hlavou vzplá skrze lesa střechu. Sta šípů slunce pošle za námi, však proto ze snů vyrušit se nenech, ty, potichu jak půjdem sosnami, se zachytí jen v starých jejich kmenech. A půjdem dál, vždy dál a dále v hloub, kde neznámý svět v zášeří se tají, kam sotva krok kdy lidský zbloudiv vstoup’, až v pohádkovém ztratíme se kraji. A bratry budem květům v kraji tom i stromům, ptákům, všemu, co tu dříme, až v ptáče ty, já v stinný jeho strom, já v tůň, ty v květ se sami proměníme. A tak nás najde v března vlahých dnech, se navracejíc, země stará vesna, jež zamyslí se, na rtu tichý vzdech, než probudí nás teplou dlaní ze sna... 66