PROBUZENÁ MOUCHA.

Antonín Klášterský

PROBUZENÁ MOUCHA.
Byl venku mráz, leč v jizbě mojí světlo a teplo lilo líbezný svůj dech, v tom bzučivě kol hlavy mi cos létlo, teď zas a zas – a vyrušený v snech, zřím mouchu, která v namahavé tíze mi leze tu po otevřené knize. Tak byla ještě všecka rozespalá a slabá, jak by po nemoci vstala v tu chvíli právě – ale dobře vím, jen teplo tebe zmátlo, moucho malá, ty’s myslila, že jaro s kouzlem vším, že slunce svítí, potok rýmem zvoní, že co jsi spala, klas již pokryl líchu, že louka v květu, včely táhnou po ní, a teď? – ach, jak jsi, moucho milá, k smíchu! Jdi spat, jdi spat – ti srdce moje radí, i ono často dávalo se svést, za lásku mělo úsměv, kterým vnadí 24 jen ve svou propast cituprázdná lest, a vlídné slovo za přátelství něhu, i písku třpyt se zdát mu září hvězd a pravdu zřelo v pokrytectví šlehu. Jdi spat, jdi spat, ty hloupá moucho, jdi, jak srdce zmoudři, jež se nebudí, leč spí tu dál a spokojeně dřímá v svém tichém snů a dumy zášeří, vždyť ví, že venku všude zima, zima, a v samo jaro ztěžka uvěří. Již nechce bráti za cit klam a lež a bolem pykat pošetilou choutku, jdi spat, jdi spat, ty hloupá moucho, též a usni tvrdě ve svém stinném koutku! 25

Básně v knize Nové básně: