PROBUZENÁ MOUCHA.
Byl venku mráz, leč v jizbě mojí světlo
a teplo lilo líbezný svůj dech,
v tom bzučivě kol hlavy mi cos létlo,
teď zas a zas – a vyrušený v snech,
zřím mouchu, která v namahavé tíze
mi leze tu po otevřené knize.
Tak byla ještě všecka rozespalá
a slabá, jak by po nemoci vstala
v tu chvíli právě – ale dobře vím,
jen teplo tebe zmátlo, moucho malá,
ty’s myslila, že jaro s kouzlem vším,
že slunce svítí, potok rýmem zvoní,
že co jsi spala, klas již pokryl líchu,
že louka v květu, včely táhnou po ní,
a teď? – ach, jak jsi, moucho milá, k smíchu!
Jdi spat, jdi spat – ti srdce moje radí,
i ono často dávalo se svést,
za lásku mělo úsměv, kterým vnadí
24
jen ve svou propast cituprázdná lest,
a vlídné slovo za přátelství něhu,
i písku třpyt se zdát mu září hvězd
a pravdu zřelo v pokrytectví šlehu.
Jdi spat, jdi spat, ty hloupá moucho, jdi,
jak srdce zmoudři, jež se nebudí,
leč spí tu dál a spokojeně dřímá
v svém tichém snů a dumy zášeří,
vždyť ví, že venku všude zima, zima,
a v samo jaro ztěžka uvěří.
Již nechce bráti za cit klam a lež
a bolem pykat pošetilou choutku,
jdi spat, jdi spat, ty hloupá moucho, též
a usni tvrdě ve svém stinném koutku!
25