PRIMULA MINIMA.

Antonín Klášterský

PRIMULA MINIMA.
Růžný drobný kvítku, sotva větší nežli včela ve svém rozletu, jakou tklivou ke mně mluvíš řečí, když se dívám tvého do květu, který tobě, květin trpaslíku, jara meč jak v tuhé ledy ťal, jako divem, jako v okamžiku ve výši vzrost’ nebetyčných skal! Divé srázy, ohromných hor sněhy, příkré tesy, a zde – drobný květ, droboulinký, ale plný něhy, jak bys rosnou kapku zřel se rdět; leč ty hloubky propasti a výše neděsí tě, milý květe můj, jak král květů v hrdé kveteš pýše, bez bázně díš větru: Duj si, duj! A máš pravdu – duše moje s tvojí, jak se dívám, splývá ve souzvuk, cos nás k sobě divnou shodou pojí, dýše chladem do pochyb a muk: 98 nejsme nic v té nesmírnosti světů, není nic náš slabý květ a dech v divých vichřic bezuzdném tom letu, ve plamenných slunce požárech. A jsme přece jeden tvorstva článek, jeden atom, z něhož stvořen svět, i náš dech se v jara pojí vánek, k nebi stoupá, s vichry chce se chvět, jako slunce vlastním pláti světlem, svoji barvu na luh světa vnést – hrdě zdravme na nebi dnes zkvetlém, drobný květe, věčná světla hvězd! 99