JE TO PRAVDA, ŠTĚSTÍ?

Antonín Klášterský

JE TO PRAVDA, ŠTĚSTÍ?
Je to pravda, štěstí, že jsi přišlo ke mně, jakby motýl bílý na květ zticha sed’, jako přes noc v klínu překvapené země po dnech mrazné zimy ocitá se květ? Ve dne jsem tě hledal, skláněl hlavu v dlaně, v noci jsem tě marně volal přes svůj práh, a tys přišlo ke mně náhle, nečekaně, když jsem tě tak v dáli tušil ve svých snách. Tolik jsem tě volal, těšil se, jak v chvíli, kdy zaslechnu blízko cupavý tvůj krok, pošlu vstříc ti písně, holubic mrak bílý, člun tvůj navždy vtáhnu svojich do zátok. A teď’s u mne, u mne, a já stojím pouze, ruce maně spínám nad tím zázrakem, a můj ret, jenž volal v horečné tě touze, chví se jen a chvěje, bez písní, tak něm. Bojím se, to všecko přec že pravdou není, že to letní noci líbezný jen klam, že to jenom přízrak horečného snění, který s jitrem zmizí zase, Bůh ví kam, 34 a že potom budu tisíckráte chudší, bídnější zas stokrát nežli jsem byl dřív. Vykřikl bych plesem, bojím se, že prudčí vlna mého hlasu svane štěstí div. Vlaštovičko štěstí, nepohni už křídly, vystelu ti srdce nejkrasšími sny, za jara i zimy do skonu v něm bydli, slůvko hněvu jedno nepřejde mé rty; vyhřeju ti láskou hnízda tvého stěny, budu stříci s bázní tichý domov tvůj, z mého srdce jenom v srdce mojí ženy za polibků našich, ptáče, přeletuj! 35