TICHO.

Antonín Klášterský

TICHO.
Sám v pracovně své sedím. Ticho kolem, nic nehne se. Nad přeplněným stolem mé lampy klidný, tichý hoří plamen, ne zvuk, jen teplo z bílých vane kamen, a mlčí vše, i skříň ta, jejíž strana (ji od báby mám) zdobně vykládaná, ač praskotem svým často v ticho vpadá, spát nemohouc, jak její sestra mladá, dnes nevzdychá. A přece jak když vlny mi bijí o sluch jemné, jak když plný je pokoj můj, kde rád se tratím v dumu, jakéhos hlasu, hukotu a šumu, však čeho? – čeho? V prázdnotě a hluši co šumí to, že děs se vzbouzí v duši? Je čas to jenom, jenž tu hlasně letí, či anděl, jehož tušili jsme, děti, když všecko zmlklo náhle prostřed ruchu? Či v naprostém tom tichu dáno sluchu, by slyšel polet těkajících stínů, těch, kdož nám znikli u hrobního klínu 20 a přec jsou s námi? Jak to kolem hučí! Snad vlny jsou to prázdnoty jen prudčí, snad šum to moře, v které hrobní slují všech duše zmdlené netušeně vplují, v to hrozné nic. Ó, vzpomínám si nyní, pár tomu let, co na vsi, v tiché síni jsem návštěvou byl u stařičké paní. Ach, jak tu ticho! pravím. Jak když raní ji slova má, si ona sáhla k hlavě a pravila mi skoro vyčítavě: Ach, ano, ticho – já je slyším všude a stále víc – už konec, myslím, bude. Já usmíval se tenkrát všemu tomu, leč když pak záhy vynesli ji z domu kams mezi spáče, na ta slova její jsem vzpomněl si a dneska sám se chvěji tu před čímsi jak echem lesné chlumy. To ticho, ticho! A jak hrozně šumí! 21

Básně v knize Nové básně: